Vážený pane poslanče,
oslovujeme Vás ve věci chystaného sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně ve
dnech 21. až 25. května 2026 pořádaného ve spolupráci s Meeting Brno, z. s., jako jedna z akcí tradičního festivalu Meeting Brno. Vzhledem k současné situaci, kdy záležitosti vyplývající z 2. světové války dosud nejsou uzavřeny, ač by si to některé kruhy přály, a kdy se z úst nejvyšších představitelů Německa ozývají opět úvahy o německém vůdcovství v Evropě a v EU navrhují zrušení práva veta jednotlivých států, považujme tuto akci za politicky nemístnou a nevkusnou: z německé strany za provokativní a patrně více odpovídající speciální psychologické operaci proti české veřejnost než kulturně-společenské akci za rozvoj vzájemných česko-německých vztahů, z české strany za nedůstojnou.
Sudetoněmecký landsmančaft totiž není jen kulturním sdružením občanů a jejich potomků odsunutých z poválečného Československa. Vždy měl a má i svůj politický program a jde tudíž - novým slovníkem - o hybridní organizaci. Drtivou část odsunutých Němců s původně československým občanstvím tvořili neantifašističtí Němci, tj. ti, kteří se buď aktivně podíleli na rozbití předválečného Československa nebo mu přihlíželi. Ti Němci, kteří odmítli občanství v demokratické republice, v níž měli stejná práva a povinnosti jako občané ostatních národností, a upřednostnili občanství v nacistické totalitě vůdcovského typu s nadřazenou rolí německého národa, totalitě rozsévající smrt doma i v zahraničí. Přitom nemálo německých antifašistů emigrovalo z hitlerovského Německa právě do ČSR, což dokazuje, že údajný útlak německé menšiny v naší vlasti byl jen nacistickou propagandou.
Německý nacismus, italský fašismus a japonský imperialismus zavinily smrt 60 miliónů lidí, v podání Němců dokonce v průmyslovém provedení koncentračních táborů. A německá menšina v ČSR na tom měla aktivní podíl. Ve svém znacisování totiž předstihla své říšské soukmenovce. Hitlerovu NSDAP volilo v listopadu 1932 v posledních německých parlamentních volbách před nástupem Hitlera k moci 26,5 % oprávněných voličů a v jediných volbách hitlerovského Německa s více stranami za teroru po požáru Říšského sněmu v březnu 1933 necelých 39 % oprávněných voličů; ve volbách s více stranami Hitler nikdy nezískal nadpoloviční počet odevzdaných hlasů. Henleinovu SdP však volilo v československých volbách v květnu 1935 dva roky po té, co byl v Dachau založen první koncentrační tábor a kdy z Německa prchaly tisíce lidí - skoro 57 % oprávněných voličů. V místních volbách na jaře 1938 henleinovcům z platných hlasů, které jejich krajané odevzdali, připadlo odhadem 85-93 %. Ostatně nacistickou Medaili k připomenutí 1. října 1938 za rozbití ČSR obdrželo 1,16 mil. osob, přičemž se dá předpokládat, že většinou šlo právě o tzv. sudetské Němce; přitom v předmnichovské ČSR počet obyvatel německé národnosti všeho věku činil asi 3,3 mil. ... Němci v ČSR se nespokojili s obvyklými politickými metodami a počínaje vraždou prof. Theodora Lessinga v r. 1933 přistoupili k násilí. Počet jejich předmnichovských obětí se uvádí na 110 až 130 lidí. Řádění jejich a Freikorpsu dosáhlo takové míry, že československá exilová vláda termínovala vypuknutí válečného stavu s Německem na 17. 9. 1938 – skoro dva týdny před Mnichovem. Pangermanismus, za rakouského císařství bráníci jazykové a politické emancipaci českého národa (federalizaci, kterou Němci za Rakouska-Uherska desítky let odmítali, žádali okamžitě po vzniku ČSR ...), tak nakonec vyústil do cca 350 000 obětí 2. světové války z řad Čechoslováků.
Tzv. sudetští Němci ztratili právní nárok na pobyt v poválečné ČSR dobrovolnou volbou občanství německé říše. O politicko-ideový nárok na ČSR přišli tím, že upřednostnili nacistickou krvežížnivou totalitu před demokracií První republiky. Především však přišli o morální právo pobývat v českých
zemích: nejenže nic z toho, co žádali v Karlovarském programu v dubnu 1938 pro německou menšinu, neposkytli po březnu 1939 českým protektorátním občanům, ale nakonec němečtí nacisté naplánovali třetinu zdejších obyvatel zlikvidovat, třetinu poněmčit a třetinu vystěhovat daleko na východ. Po válečném útěku a poválečném odsunu zůstalo v ČSR asi 7 % z předválečných Němců, asi 0,8 % jich během odsunu zahynulo (z toho několik tisíc byly sebevraždy), takže rozhodnutí Spojenců (idea odsunu vznikla v britských kruzích) realizované českou stranou bylo pro Němce rozhodně milostivější než to, co plánovali oni pro nás.
Odsun, zvláště jeho „divokou“ část, provázely, žel, i odsouzeníhodné, tragické excesy Čechoslováků vůči Němcům. Vždy však šlo o svévoli jedinců či skupinek, nikoli o státní politiku jako v případě nacistického Německa. Je rovněž politováníhodné, že zdaleka ne vždy došlo ke spravedlivému postihu pachatelů nebo byli zcela pardonováni. Ovšem z pohledu ne/trestání nacistických zločinů v SRN se tím neudálo nic zvláštního. S odsunem, resp. dekrety prezidenta E. Beneše, spojované nařčení z kolektivní viny vyvrací fakt, že v ČSR mohli zůstat antifašističtí Němci, případně nezbytní němečtí odborníci. Ohledně otázky, proč byli odsunutí nejen aktivní nacisté, ale i ti, co pasívně přihlíželi, lze vzpomenout slov britského politika a filosofa Edmunda Burkeho (1729-1797): K tomu, aby zlo zvítězilo, stačí jediná věc – aby dobří lidé nedělali nic. Počty voličů SdP a držitelů výše zmíněné medaile však ukazují, že i takových „dobrých lidí“ mezi československými Němci moc nezůstalo.
V současném složení SdL již dalece převládají generace, které se nepodílely na zvěrstvech nacistických Němců, tudíž konání sjezdu SdL v Brně by se dalo odbýt slovy, že děti nemohou za své rodiče. Leč děti bývají dědici – a v případě odsunutých Němců jejich opakovaný požadavek na zrušení prezidentských dekretů odhaluje, že jsou dědici nadmíru aktivními, že se svých rodičů nevzdávají, že nejsou nevinnými dětmi, nýbrž vědomými následovníky.Nic na tom nemění tvrzení předsedy SdL Bernda Posselta, že je to již jen okrajové téma, do něhož nechtějí vstupovat. Dle Milana Uhdeho, spisovatele, dramatika, někdejšího ministra kultury a předsedy ČNR a Poslanecké sněmovny, prý zlo, které se přehnalo českými zeměni, není dědičné. Zmíněné punktace, 1. světová válka, odštěpenecké provincie Deutschböhmen, rozbití demokratické První republiky, 2. světová válka, desetiletí snah o zrušení dekretů prezidenta E. Beneše, současné sny o opětovném německém vůdcovství – to je jeden a čtvrt století trvající agresívní dílo pěti či šesti generací Němců, jak z rakouského mocnářství, pak z Československa a nyní z Německa a EU.

Účet je stále otevřen. Německo, které bylo osnovatelem 2. světové války, agresorem vůči Rakousku, Československu, Polsku a dalším evropským a africkým zemím, existuje a musí nést zodpovědnost nejen za zločiny, které spáchalo, ale nést i patřičný trest za to. Náhrada škody není trest. To by jinak byl pro strůjce války výhodný kšeft: buď si něco vydobyje nebo přinejhorším nahradí způsobené škody, tj. žádná ztráta a příště lze opět troubit do útoku. Splacení válečných reparací je tudíž minimální povinností a protiválečnou brzdou. Německo zatím zaplatilo Československu jen necelé jedno procento z celkové sumy. Seriózní odhady dnešní hodnoty hovoří o 15 až 20 biliónech Kč, ale jsou i odhady vyšší.
Že uteklo do války spousta let? Německo dokončilo splatky reparací Velké Británii za škody z 1. světové války v r. 2011. Takže určitě není pozdě. Je chvályhodné, že členové SdL se chystají uctít oběti řádění svých předků v Kounicových kolejích a na brněnském nádraží. To je však jen počátek na dlouhé cestě německé omluvy za zločiny jejich válečné generace. Skutečnou omluvou není pár vět či posečkání na pietním místě, nýbrž právě náhrada škod a přijetí trestu.
Nyní je ze strany SdL a Meetingu Brno, z. s., servírována zejména kulturní akce plus trojice společných pietních aktů (tou třetí je pochod do Pohořelic za oběti odsunu). Dočkáme se v příštích letech od SdL úplného uzavření tématu dekretů prezidenta E. Beneše a otevření otázky splácení reparací
berlínskou vládou? Zasadí se „milí krajané“ za své někdejší spoluobčany, vůči nimž mají obrovský dluh?

Zatím to nevíme, takže je záhodno zaujmout obezřetný postoj. Je totiž možné, že ze strany landsmančaftu, který 3⁄4 století akcentoval vůči Československu, resp. ČR, téma dekretů, je nynější přesun ke společným kulturním akcím jen nasazením měkkých forem k dosažení původních, přetrvávajících cílů – zrušení dekretů E. Beneše. Ostatně ti, co mají peníze na právníky – šlechtické rody – se již desítky let, a to v současných dnech, domáhají někdejších majetků a stále testují české soudy nakolik pevné je dodržování dekretální legislativy. Je jasné, že nejlepší cestou pro revanšisty – jak ty movité či nemovité - by bylo zrušení dekretů (pak by následovaly žaloby na určení vlastnictví), což však mohou učinit jen české státní orgány. Není proto nastoupení cesty německo-české kulturní výměny cíleno na vytvoření společenské atmosféry, politického předpolí mezi českými občany a voliči k následné změně české legislativy?

Již dnes plánované „kolečko“ budoucích sjezdů SdL po českém pohraničí (příští rok v Liberci?) je takovému výkladu nakloněno.

Žádáme Vás proto, abyste v Poslanecké sněmovně s velkou obezřetností pohlíželi na zdejší aktivity SdL i na činnost českých subjektů s SdL spolupracujících. Kam tato spolupráce zamíří? Ke skutečné omluvě, zvnitřnění zodpovědnosti Němců, jak původem říšských tak zahraničních, tj. i československých, za nacistické zločiny a ke splácení reparací nebo ustrne v rovině koncertů a výstav nebo dokonce dojde na situaci „dnes koncerty, zítra zase dekrety“?
Brněnští městští a jihomoravští krajští zastupitelé se ocitli v nezáviděníhodné situaci, když byli kvůli předem patrně nekonzultované aktivitě Meetingu Brno, z. s., postaveni před hotovou věc – rozběhnuté přípravy sjezdu SdL. Nekonzultování tak politicky citlivé otázky jako je (první) sjezd SdL na území ČR opět nahrává podezřením jaký je konečný cíl této akce a spolupráce Meetingu Brno, z. s., s SdL.

Domníváme se, že české státní a samosprávné orgány, ministři, poslanci, senátoři, radní a zastupitelé by se měli od akce distancovat. Odmítnout způsob její organizace, který je více podobný akci vazalů, kolaborantů než rovnocenných, suverenních partnerů. Vstřícnost nesmí sklouznout do lokajství. Jako poslanci můžete využít i interpelací, aby se členové vlády vyjádřili k této kontroverzní události, v níž zdaleka nejde o pár kulturních festivalových akcí jednoho letošního jarního víkendu, nýbrž o politický krok, jehož vyznění udá tón česko-německým vztahům na příští léta. Ano, ekonomické vazby mezi ČR a SRN nejsou nám zrovna nakloněny, jsme v postavení závislém, fakticky koloniálním. ČR je dle francouzského ekonoma Thomase Pikettyho „krmelcem Evropy“, vždyť odtud každý rok odplyne na dividendách asi 300 mld. Kč a další stamiliardy v rámci vnitrokorporátních cen apod. Z valné části do SRN. Bylo by tomu tak, kdyby Německo (s)platilo Československu válečné reparace? S nimi by byly zdejší podniky (pokud by to vlády nepromarnily) daleko kapitálově robustnější a nemusely by se stát filiálkami či zavislými subdodavateli zahraničních firem. Už se stalo, leč nikoli na věky, jen by to nyní stálo více úsilí. A na počátku je odkázání Sudetoněmeckého landsmančaftu do patřičných mezí a osvěta mezi českými občany, že Německo - byť je ekonomicko-sociálně vyspělejší - je našim dlužníkem, že – ač politicky a vojensky silnější – určitě nemá nad námi morálně navrch. Kulturní výměna není takto zatížen a může být odrazovým můstkem do nové etapy česko-německých vztahů. Ne ke zrušení prezidentských dekretů, nýbrž ke splácení reparací a rovnocennějšímu postavení ČR, českých firem a českých občanů vůči svému západnímu sousedovi.
Společná pieta za oběti henleinovců a hitlerovců ano, na společný výlet do Pohořelic je však ještě několik biliónů korun čas...

S pozdravem
Karel Růžička, předseda Alternativy zdola, z. s.
Eva Novotná, mluvčí iniciativy Ne základnám

Praha 14. 4. 2026