Projev k 81, výročí shození atomové bomby na Hirošimu 

Praha, Chotkova ulice, 6. 8. 2026

V posledních pár letech výročí prvního nasazení atomových zbraní - v Hirošimě a Nagasaki - již není jen vzpomínkou na obrovské jednorázové masakry v dějinách lidstva v srpnu 1945 a 60 let se opakujícím varováním před potenciálním zničením lidstva (dokonce několikanásobným) při případné světové válce jaderných mocností. Válka na Ukrajině a nejnověji i v jihozápadní Asii otevřela značný prostor úvahám o použití omezených jaderných úderů tzv. taktickými jadernými zbraněmi. Jaderná válka se v myslích části politiků, žurnalistů a údajných vojenských odborníků stala možným, akceptovatelným nástrojem řešení mezinárodních konfliktů. Oběti se přitom neřeší, nechť jich je kolik chce – a to především mezi civilním obyvatelstvem.

A civilové – jinak též voliči - v drtivé většině mlčí. Demokracie pláče – není totiž jen o právech, o nárocích na to či ono. Stejně tak je o povinnostech, o obraně čehosi. Demokracie je totiž nástroj odpovědnosti, spoluzodpovědnosti všech členů společnosti za osud svůj i celku, za jak pozitivní, tak i negativní stránky společenského dění. Nejen, že chci něčeho více a lepšího: vyšší mzdu nebo důchod, kvalitnější bydlení, novější auto, čistší vzduch, více volného času, lepší zábavu atd., Spolu s tím platí, že je nutno cosi i bránit, aby toho neubylo - je to nutnost vůči predátorům chránit zdánlivé samozřejmosti včetně takové „drobnosti“ jako je důstojné žití, soukromí, svoboda slova, mír, vlastní existence, holý život, osobní přežití vůbec.

Shození atomových bomb Spojenými státy americkými na Japonsko měsíc před koncem války je zdůvodňováno ponejvíce třemi důvody: technickými, vojenskými a politickými.

Ad 1.- že šlo o první ověření účinnosti nové zbraně v praktické válečné situaci. Jako by nestačily pokusy v nevadské poušti na k tomu postavených budovách a na zvířatech, resp. na lidech přítomných experimentům a na (nic netušícím) obyvatelstvu v okolí.

Ad 2. - že šlo o snížení obětí na straně USA při dobývání území japonského agresora. Na Ivočimě, ostrově o rozloze 21 km2, zahynulo bezmála 7000 Američanů, na Okinawě s rozlohou 1200 km2 přišly USA o 12,5 tis. vojáků (Japonsko o 110 000 vojáků plus 70 až 140 tis. civilistů). Japonsko se přitom rozkládá na více než 14 tis. ostrovech s celkovou rozlohou skoro 380 tis. km2. Na druhou stranu v ten čas již jen hodiny zbývaly do zahájení sovětského útoku v Japonskem okupovaném Mandžusku, který byl dohodnut Spojenci na jaře v Jaltě, resp. začal v prvních minutách 9. srpna. Kapitulační nálady v politickém a vojenském vedení Japonska se v ten čas rychle šířily a počet jejich zastánců již jen těsně zaostával za počtem mužů války. Ostatně v polovině srpna byla kapitulace vyhlášena a 2. září byly podepsány příslušné dokumenty.

A ke 3. - že šlo o demonstraci síly a technologické vyspělosti USA vůči celému světu, zejména vůči Sovětskému svazu. Protože SSSR, jinak válečný spojenec, byl totiž socialistického režimu – na rozdíl od ostatních Spojenců, kapitalistických států. Atomová zbraň je nepochybně zásadně složitější věc než kanón s nábojem z dynamitu nebo letadlo z plechu a plátna. Těžba uranu, jeho zpracování, převedení teorie štěpné reakce do praktického zařízení, doručení nad cíl, přitom bezpečnostní, protiradiační opatření – to není výroba výbušniny z dusíkatého hnojiva, bežný kanón nebo kulomet či dynamitem opásaný sebevražedný terorista. Jaderné zbraně přinesly vznik nových oborů a ne ledasjakých, nýbrž postavených na složité vědě, nikoli na obecně známých zkušenostech. USA ale tuto výhružku nenaplnily, byť SSSR vyrobil první atomovku až o 4 roky později, v r. 1949, kdy USA disponovaly již desítkami pum a mohly tudíž SSSR jimi přímo zasypat. Nepoužily je však ani v Koreji, Vietnamu, Iráku, Afghánistánu či na jiných desítkách míst, kde po 2. světové válce válčily. Ne, že by to bylo tabu: v posledním půlstoletí vedení USA v průměru zhruba každý rok zvažovalo užití jaderných bomb v konfliktech, které USA vedly. Nikdy ale na to nedošlo. Ke slovu však přišla munice s ochuzeným uranem, kupř. v Srbsku.

Že příběh není jednoznačný? Je to politický příběh – a ty nejsou jednoznačné, logické, jasné, pochopitelné. Přesněji – se tak nejeví, poněvadž neznáme všechny faktory, které kdy byly u koho „na stole“.

Jaderné výbuchy v Hirošimě 6. a v Nagasaki 9. srpna znamenaly okamžitou smrt pro dohromady asi 100 až 110 tis. lidí (asi pětina osob zrovna pobývajících v těchto městech), dalších 50 až 110 tis. lidí zemřelo do konce r. 1945. Na nemoci z ozáření umíraly v dalších desítkách let tisíce lidí, nemluvě o zdravotních a společenských komplikacích, které jim radiace způsobila. Odhaduje se, že v následujících 50 letech 46 % případů leukémie a 11 % nádorů v Japonsku vzniklo v důsledku radiace z uvedených výbuchů.

Je záhodno ještě k válečné strategii USA za 2. světové války poznamenat, že dva nálety amerických bombardérů zápalnými bombami na Tokio poslední válečné jaro znamenaly smrt celkem asi 220 tis. lidí. A tato válečná řezničina USA od těch dob zase tak moc otupena nebyla, viz vietnamský případ My-Lai či bombardování měst v Iráku nebo nedávno v Íránu.

To vše a mnohé další se všeobecně ví, avšak – nevnímá.

Zahltila nás – přinejmenším v euronatoidním prostoru - kultura války. Válečné zlo v současnosti zde již mnoha lidmi, tím spíše politiky, neotřásá. V žebříčcích životních hodnot konkrétních lidí je mír kdesi skryt za vlastním blahobytem, vlastní seberealizací, společenským statusem, vysokou mzdou, pěkným bytem, chalupou, auty, exotickými dovolenými atd. Jako by toto vše na míru nezáviselo, jako by to mohlo přetrvat i za války. Takoví lidé se stali lidskými stíny ještě dříve, než je atomový výbuch obtiskne na blízkou zeď, jako se stalo právě v Hirošimě a Nagasaki.

Již koncem 90. let se objevily první úvahy o „taktickém použití omezených jaderných úderů“. Nyní se vyrojilo množství takových válečných expertů a zastánců „tvrdé lekce“ nepříteli. Hlemýždí tempo ruského postupu ve válce proti euronatoidnímu Západu na Ukrajině vybudilo řadu lidí z různých oborů a rozličného přesvědčení k žádostem, aby vleklá opotřebovávací válka byla rozhodnuta několika údery na Ukrajinu nebo i na některá místa evropských proamerických vazalů. Tito všichni vyslovují řadu možných důvodů a postupů, jak tam či onde atomovkou jaké síly udeřit, aby USA neodpověděly podobně.

Opravdu neodpoví protiúderem? Kde je ta jistota? V diplomacii je zavedeným zvykem zrcadlové opatření na kroky oponenta. Že by si Amíci nechali „čůrat na prsa“? Všichni tito rváči vědí jak začít, ale nikdo netuší, jak to skončit. Politiků (a nejen jich), co rozjedou nějakou akci a pak zírají jaké domino způsobili, je na mraky. Není sebemenší důvod si myslet, že by tomu bylo u taktických atomovek jinak.

V Rusku a USA různí duginové a grahamové blouzí buď z ideového fanatismu či za zbrojařské peníze o mohutnějším válčení, o rozsáhlejším ekonomickém sankcionování, o umlčování a likvidaci protivníků. Jedni místo kozáckých koní napájených ze Seiny za Napoleona tam vidí dnes u benzínových pump tankující ruské obrněnce, druzí zase porcují Sibiř na loutkové státy. Svou nemorálnost a hloupost nyní obohacují tzv. umělou inteligencí a plánují národní a posléze celosvětovou totalitu dle své mravní a intelektuální omezenosti.

Spojenectví nemorálnosti a hlouposti je největší hrozbou lidstva – pro svět, život na Zemi i pro samo lidstvo. Je jen a pouze na občanech, co politikům dovolí. Zda se nechají mediálně zmanipulovat, aby v demokratických kulisách mamonu, moci a vytoužených statusů svobodně, při plném vědomí poloprázdných hlav kývli na silová řešení sporů plynoucích z rozdílných myslí. Zda si nechají nabulíkovat válečnická opatření, jako 5 % HDP na zbrojení, na nová letadla, tanky, rakety vesměs cizí za tuzemské peníze, a to při nulových výdajích na civilní ochranu, k tomu další sankce a minimalizace kontaktů na „nepřítele“, další potoky vyfabulovaného strachu, nenávisti. Místo rozumu emoce – dehumanizace Homo sapiens.

Nemalou roli v těchto společenských manévrech mají vědci, odborníci v tom kterém oboru od strojařiny a elektra přes obchod, politologii, sociologii, média po kulturu a sport. Nikdo z nich nesejme zodpovědnost za jejich činy, které jsou sice jen krůčky v tom kterém oboru, technickým vynálezem, zlepšovákem, drobnou transakcí, omezeným výzkumem, ojedinělým vystoupením, leč součástí celospolečenského pochodu ke zlu a zmaru. Ale ať se ani ti mocní a zákulisní hráči neupokojují, že přežijí ve svých krytech – o tom rozhodnou před jejich vraty jejich bodyguardi.

Na to vše není žádný zázračný lék, jen intelekt a vůle humanistických občanů. Vzájemná výchova a vzdělávání, zvláště těch nevědomých a lhostejných, aby ti nenapravitelní zůstali sami.