Drazí přátelé,

Dnes si připomínáme den, kdy se svět vydal na cestu, na jejímž konci zůstaly desítky milionů mrtvých.

Já za těmi miliony ale nevidím čísla. Vidím lidi.

Matky, které čekaly na syny, kteří se už nikdy nevrátili.

Ženy, které přišly o své muže. 

Děti, které vyrůstaly bez otců.

Celé rodiny, celé vesnice a města, jejichž život během několika okamžiků přestal existovat.

Evropa poznala hlad, strach, bombardování, koncentrační tábory i masové hroby.

Lidé umírali na frontách i doma.

A nakonec přišla Hirošima a Nagasaki jako děsivé varování, kam až je člověk schopen zajít.

Když válka skončila, nad hroby milionů zaznělo prosté přání: UŽ NIKDY !!!!

Už nikdy nedopustit, aby politici rozhodovali o lidských životech, jako by to byla čísla na papíře. 

Už nikdy neposílat mladé lidi umírat za zájmy těch, kteří sami na bojiště nepůjdou.

Už nikdy nedovolit, aby se válka stala normálním slovem.

Přesto dnes znovu posloucháme řeči o zbrojení, nepříteli, připravenosti na válku a dalších zbraních.

Jako bychom zapomněli, co po válkách zůstává: hroby, sirotci, vdovy, zničené země a bolest, kterou si rodiny nesou po celé generace.

Proto se dnes nechci jen poklonit mrtvým. 

Ale, chci se ptát, zda jsme jejich smrt vůbec pochopili.

Protože svět se z těchto obětí nepoučil.

A já se obávám, že Západ svými současnými kroky chystá cestu k další světové válce.

Ale tentokrát už možná nebude nikdo, kdo by nad jejími hroby mohl říct: UŽ NIKDY !!!!

Děkuji vám všem a do dalších dní Zdar a sílu

Katarína Benkö,