Můžete charakterizovat současnou světovou politiku?

V nejobecnější rovině probíhá souboj o uspořádání světového politického systému. Jestli bude svět mít jednoho hegemona, Spojené státy americké, které si dělají v rozporu s mezinárodním právem, co chtějí. Nebo zda bude tento systém multipolární, bude v něm více samostatných mocenských center, které se budou o budoucnosti světa dohadovat - a snad tak budou činit podle zásad mezinárodního práva. Tento zápas má mnoho podob - od konfliktu kolem surovin, přes výstavbu Národní protiraketové obrany USA, až po diplomatické spory.

Ve světovém dění se pozice Evropy, případně EU, vyvíjí jakým směrem?

Evropy existují alespoň tři. Když mluví Brusel za NATO, jedná se především o ozvěnu stanovisek Washingtonu. Když mluví Brusel za Evropskou unii, objevují se náznaky požadavku efektivní multilaterality . Problém je, že NATO reálně vysílá vojáky do mírně řečeno nepromyšlených operací, jako bylo bombardování Jugoslávie či akce v Afghánistánu. Naopak Unie jen platonicky svá stanoviska deklaruje. V této chvíli neexistuje žádná jednotná zahraniční politika Unie - jednota existuje pouze tehdy, když mají členské státy stejný názor. Když nemají, dělá si každý, co chce. A k tomu ještě svérázná postavička Javiera Solany, který mluví do všeho, a ne vždy je jasné za koho.

Zároveň ale nelze zapomínat, že součástí Evropy jsou i státy mimo Unii a NATO, zvláště pak Ukrajina a Rusko. Nejdůležitější otázkou je, jak se Evropa a s ní i Unie bude vyrovnávat s poklesem svého významu ve světě. Jestli bude po celém světě ve stínu USA napínat svaly, stavět vojenské základny a plést se na kdejaké válčiště. Nebo vsadí na svoji velkou přednost v podobě kulturní zvláštnosti i technologické vyspělosti, a bude s ostatními částmi světa kooperovat jako rovnoprávný partner. Když vidíme z domova, jací politici mluví jménem Evropy, budoucnost nevypadá nejlépe.

Jedním z projevů této spleti faktorů, sil a souvislostí je i záměr zřídit v ČR a Polsku radarovou a raketovou základnu Národní protiraketové obrany USA.

Celý tento projekt je nutné vnímat dynamicky jako rozvíjející se systém. Především je zaměřen proti neexistujícímu nebezpečí - Írán žádné rakety dalekého doletu nemá, byť už je dávno komise Kongresu USA pod vedením pozdějšího ministra obrany Donalda Rumsfelda slibovala. Za druhé jde o tradiční obsazovaní teritoria, což Spojené státy americké znovu praktikují od konce 90. let minulého století - nejde jen o základny v ČR a Polsku, ale v celé východní Evropě a také ve střední Asii a na Kavkazu. Dalším dynamickým prvkem je fakt, že po rozmístění tohoto řídkého a nedokonalého systému začne období jeho zdokonalování a zahušťování. A pak už se fantazii meze nekladou. A výdělkům vojenskoprůmyslového komplexu také ne.

Jaký je skutečný celkový vojenský význam radaru v ČR a raket v Polsku pro USA, NATO, EU, ČR a Polsko, resp. pro Rusko a Blízký a Střední východ?

Má bezesporu určité obranné funkce, byť proti neexistujícímu nebezpečí. Po zdokonalení a zahuštění by ovšem mohl být tento systém použit při útoku proti Rusku a Číně - nelze zapomínat, že se nestaví jen ve střední Evropě, ale v pásu kolem jádra eurasijského kontinentu. Z hlediska vojenské efektivnosti ale zůstává celý záměr velmi sporný. Nejen pro nejasný vývoj. Už dnes některá prominentní americká výzkumná pracoviště upozorňují, že to, co se má u nás stavět, je zastaralé pojetí. Přitom se jedná o upozornění z pracovišť, která jsou blízká Pentagonu a tvrdě obhajují potřebu Národní protiraketové obrany USA. Podle nich jsou pozemní stanoviště sytému Národní protiraketové obrany USA mimo Aljašku a Kalifornii zbytečná, vojensky i politicky zranitelná. Řešením by prý mělo být přesunutí těchto částí systému na moře a do kosmu. To je asi pozadí aktuální zdrženlivosti Washingtonu při odpovědích na návrhy Moskvy, a to včetně nabídky využití radaru v Ázerbájdžánu.

V čem tkví politická stránka umístění radaru, případně raket, pro dotčené strany?

Základním problém je zhoršení mezinárodních vztahů. Současná vláda Spojených států amerických dává najevo, že se s nikým nebude o svých záměrech dohadovat - že zruší jakoukoliv smlouvu, která bude bránit v upevňování jejich hegemonistického postavení. Výsledkem je jednak snaha nových rodících se velmocí nalézt vojensko-technickou odpověď, která by zabránila zneužití výsadního postavení USA. To platí především o Rusku a Číně, ale i o organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti a šanghajské organizaci spolupráce či probouzející se Latinské Americe. Neméně významné budou i odstředivé síly v rámci evropské části NATO. Ty jsou sice po volbách v Německu a Francii méně výrazné, ale budou sílit tak, jak se bude současná americká zahraniční politika dostávat do stále hlubších potíží. V Iráku i Afghánistánu, se současnou vizí systému Národní protiraketové obrany USA, na jiných světadílech. Nemluvě o tom, že právě nejpodlézavější evropští politici budou mít problém rychle se zařadit za novou politiku budoucího amerického prezidenta.

Můžete přiblížit ekonomickou rovinu tohoto projektu?

Do celého projektu hvězdných válek jsou od počátku 50. let minulého století, kdy se začala budovat raketová obrana USA, zapojeny stovky firem. A je to velký byznys, kde se točí v souhrnu stovky miliard dolarů - a dále točit budou, protože tento projekt je neuzavřený. Konečnou cenu, myšleno v dolarech, dnes nikdo nezná. Nemluvě o tom, že militarismus je jedním ze základních mechanismů regulace americké ekonomiky.

Co musejí udělat zastánci radaru a raket, aby zrealizovali svůj záměr, a co musejí udělat odpůrci, chtějí-li jejich rozmístění zmařit?

Zastánci radaru mají velký problém v tom, že netuší, jaká bude další politika Washingtonu. Schválí Kongres financování raket v Polsku? Jaké budou záměry budoucího nového prezidenta USA? Přikročí Pentagon ke změně koncepce Národní protiraketové obrany USA a začne hájit onu tzv. progresivnější variantu, která by základny ve střední Evropě vynechala? V této situaci zastánci radaru jdou slepě do útoku netušíc, kam je velení pošle zítra. Cíl mají momentálně jednoduchý: prosadit smlouvu o umístění americké vojenské základny v Parlamentu České republiky. Tam mají zastánci americké vojenské základny na našem území pohodlnou většinu - ovšem jen za předpokladu, že ve Straně zelených a KDU-ČSL bude dál probíhat soutěž o bobříka mlčení.

Pokud jde o veřejnost, vláda se nesnaží nikoho přesvědčit - referendu se vyhne, a tak jí na názoru lidí nezáleží. Je ovšem dobré utratit nějakou tu korunu na propagandu.

Ta má dnes tři rozměry. Především je nutné soustředit se na detail, v němž pro stromy není vidět les: umístění radaru či mediální hry kolem Brdska jsou důležité, mezinárodní právo, nebezpečí války a militarismus jsou podružné. Připomíná to válku v přímém přenosu při bojích v Iráku. CNN světu zprostředkovala živé obrázky tanků řítících se pouští či po zuby ozbrojených vojáků rozkopávajících dveře - ovšem nikdo nemohl vědět, jestli tanky jedou na sever či na východ, a zda onen obsazovaný dům je v Basře nebo Bagdádu a diskuse o smyslu války či o mezinárodním právu byla nepřípustná. Druhou linií oficiální propagandy je tvrzení, že Národní protiraketová obrana USA doplňuje teritoriální obranu Evropy. Což je do určité míry pravda, ovšem doplňuje ji o zájmy USA. Za třetí, že americké základny v ČR a Polsku jsou přednostně určeny pro obranu Evropy, bránit USA mají základny v Grónsku. Ovšem velení zůstane v USA.

Odpůrci radaru musí tlačit na parlament. Zevnitř, ale hlavní bude posilování mimoparlamentní opozice. Ve všech barvách politické duhy jsou lidé, kterým je záměr výstavby americké vojenské základny či Národní protiraketové obrany USA buď protivný nebo se jim jeví jako sporný či nebezpečný. Od členů a přívrženců ODS a KDU-ČSL, přes Zelené, anarchisty, až po sociální demokraty a komunistickou levici. A samozřejmě nesmírně pracovité hnutí Ne základnám. Důležité je vědomí jednoho cíle, rozmanitá taktika a organizační pestrost.

V mainstreemových médiích, především v České televizi, sice chybí odborná diskuse, ale ta stejně probíhá. A navíc se do politiky dostaly city, vědomí vlastních obecných zájmů a odpor k manipulaci, kterou praktikuje vláda.

Napadají vás v souvislosti s radarem nějaké historické paralely? V čem byly odlišné a v čem totožné?

Příliš mnoho. Od diskuse o opevňování pobřeží v USA koncem 19. století, přes volání o sovětském nebezpečí v souvislosti se silou jeho stíhacího letectva, které by mohlo zabránit strategickým bombardérům USA proniknut nad SSSR začátkem 50. let, až po Reaganovy hvězdné války. A obdobně, i pokud jde o evropskou diskusi a propagandu.

Čím si Češi a Poláci vysloužili to, že se vláda USA rozhodla umístit radar, resp. rakety, na jejich území?

Výhod je hned několik. Jde o předsunutou obranu proti raketám, které jsou v relativně snadno zachytitelné fázi letu. Jejich případné trosky by spadly mimo území USA a jeho hlavních spojenců. A v neposlední řadě v zemích zamýšlených nových amerických vojenských základen je velmi ochotná politická elita.

Jakou ozvěnu bude mít případ radaru v budoucí české politice?

Předně půjde o reakci na změny v politice ve Washingtonu. Pak bude záležet na tom, jak se v příštích volbách zúročí názorový i organizační potenciál odpůrců radaru. Každá smlouva se dá vypovědět.


Zdroj: Haló noviny 24.9.2007

Prof. PhDr. Oskar Krejčí, CSc. (* 1948) je prorektorem Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů v Praze a vedoucím Katedry mezinárodních vztahů a diplomacie na Fakultě politických věd a mezinárodních vztahů v Banské Bystrici. Publikoval sedmnáct vědeckých knih a přibližně tisíc nejrůznějších studií a článků.