HERFRIED MÜNKLER, profesor politických věd na berlínské Humboldtově univerzitě, je vyhledávaným poradcem nejvyšších politických kruhů Spolkové republiky. (...)


Autor si klade zdánlivě jednoduché otázky. Čím se vyznačují impéria? Existují společné rysy dosavadních historických impérií? Jaká nebezpečí přinášejí a jaké výhody nabízejí imperiální systémy? V podtextu práce se ale neustále vracejí dvě základní otázky: Je možné postulovat fundovanou prognózu o budoucí stabilitě současného amerického impéria? Jak by měl vypadat politický koncept Evropské unie, aby byla schopna se také prosadit?

(…) 

Münkler došel k závěru, že každé impérium se neobejde bez čtyř zdrojů moci: v době expanze je rozhodující moc vojenská a hospodářská, v epoše konsolidace naopak politika a ideologie. Kritickou veličinou přechodu od územní a hospodářské expanze ke konsolidaci impéria je období, kdy se velikost nákladů na udržení a správu opanovaných území střetává s enormním vzrůstem výdajů – náklady na vojenský aparát a investice do periférie musí stále více zajišťovat původní centrum impéria.

Pro územní soudržnost hraje enormní roli ideologie. Přitom nejde jen o věčný argument každého impéria, že je garantem stability a míru v dané oblasti. Mnohem důležitější je posvátná mise: pro Řím ji představovalo civilizování barbarů. Habsburské Španělsko rozšiřovalo v Novém světě protireformační katolicismus. Rusko Petra I. a jeho následovníků chránilo pravou křesťanskou víru, Britské impérium civilizovalo mimoevropský svět liberálním modelem British way of life. A Spojené státy? Ty jsou hnací silou volného trhu, demokracie a od prezidentství Jimmyho Cartera také exportéry univerzálních lidských práv. Tyto tři ideologické sloupy pak používají zcela svévolně podle momentální potřeby jako opodstatnění vlastní imperiální politiky.

(...)

Při předpovědi dalšího vývoje amerického impéria se Münkler opíral o úvahy Michela Manna a Györgye Söröse. Podle nich povede zostřování globalizace, která je rozhodující oporou hospodářské moci USA, k tomu, že v řadě periferních států selžou státní struktury moci a lokální warlords převezmou kontrolu oblastí bohatých na přírodní zdroje, jež jim zaručují dlouhodobý zisk. Důsledkem takového vývoje bude růst amerických vojenských intervencí, které povedou ke ztrátě kontroly nad periferními oblastmi (Latinská Amerika, muslimské státy). Neustálým nasazováním brutální síly v zemích druhého a třetího světa ztratí USA poslední zbytky věrohodnosti a atraktivity. Jejich mise šíření demokracie a občanských práv postupně ztroskotá na horentně rosvojenských výdajích i na odporu domácího obyvatelstva vůči pacifikačním válkám.

Jaká má být podle Münklera adekvátní odpověď EU na americkou imperiální výzvu? Evropané se mají v budoucnu zdržet politiky v americkém stylu, tedy takzvaných válek za demokracii. EU nicméně musí vést politiku opatrné atlantické spolupráce, aby se etablovala jako subcentrum amerického imperiálního prostoru a neupadla do politické nicotnosti. Evropská unie by se v budoucnu měla intenzívněji věnovat vlastním periferním oblastem na jihu (Balkán) a na východě (Ukrajina, Bělorusko). Taková politika ovšem předpokládá, že se Evropa bude konstituovat jako politická jednotka. Americkému tlaku zvnějšku se musí přizpůsobit evropské politické struktury. Rozhodující překážkou jejich silnější integrace přitom nejsou ani tak nové členské země, jako spíš Velká Británie a její zvláštní politický vztah k USA. Potřeba prosadit společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU není dána jen tím, že USA budou v kritických politických situacích usilovat o rozštěpení Evropanů ještě víc než v případě poslední irácké války. Vyplývá také z nutnosti eventuálních vojenských intervencí v periferních oblastech – na Balkánu, na Kavkaze, nebo dokonce i na severoafrickém středomořském pobřeží.


Celý článek zde