Civilní podnikatelé okrádají americké daňové poplatníky, američtí vojáci nemají pořádnou výstroj a výzbroj, údajně osvobození Iráčané je nenávidí...

Poté, co přišel do kin film Michaela Moora Fahnrenheit 9/11, v němž autor především zaznamenává drastičnost válečné situace v Iráku, obdržel Michael Moore vlnu dopisů od rozhořčených amerických vojáků, kteří jsou v Iráku v současnosti ve službě. Udělal z nich novou knihu, která vychází pod názvem Will They Ever Trust Us Again? Letters from the Warzone to Michael Moore v londýnském nakladatelství Allen Lane dne 7. října 2004, cena 12.99 liber. Co přesně v ní ti vojáci píší?
----------------------------------------------------------------------------------------



Jel jsem do Iráku a myslel jsem, že tam budu zabíjet lidi, o nichž jsem se domníval, že jsou zlí. Věřil jsem svému prezidentovi. Moje jednotka byla jedna z prvních v Bagdádu. Strašně jsem se bál. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Poprvé jsem viděl mrtvoly. Lidi roztrhané na kusy. Dětičky bez nohou. Bylo to zdrcující, pohled, zvuky, strach.


Brzo ráno dne 10. května, na den měsíc před mými třicátými narozeninami, na mě a na dalších 12 mužů zaútočili povstalci v dobře provedené akci v jihovýchodním Bagdádu. Bomby téměř zničily jedno naše vozidlo a zranily mé přátele šrapnelem, téměř je usmrtily. Nestalo by se jim nic, kdyby měli na sobě řádné vojenské ochranné vesty. Proč nám je George W. Bush nezajistil?

Je to tak absurdní, že mě to vede k další věci. Podnikatel z firmy Blackwater vydělává 15 000 dolarů měsíčně za to, že dělá přesně tutéž práci jako já a moji kamarádi. Já vydělávám tady v Iráku asi 4000 dolarů měsíčně. Co to je?

Probíhají tady obrovské podvody. Civilní podnikatelé tady lezou do všeho. Blackwater, Kellogg Brown and Root, Halliburton a tak dál. Tihle podnikatelé dělají úplně všechno, od zajišťování bezpečnosti až po zajišťování oběda! Utrácíme za to obrovské peníze a skoro žádné ty projekty se nedělají pro Iráčany. Ruka ruku myje a Iráčané se na tom nepodílejí.

Můj život teď absolutně závisí na náhodě. Prostě jen doufám, že přežiju.



Je obtížné poslouchat mého seržanta, jak mi nařizuje: "Když se rozhodnete, že chcete zabít civilistu, který vypadá výhrůžně, tak ho zastřelte. Raději budu vyplňovat formuláře, než aby nějaký otrhanec zabil jednoho z mých vojáků." Učí nás, že jestliže někdo vypadá výhrůžně, máme proti tomu něco udělat dřív, než on zaútočí na nás. Nebyl jsem vychován v takovémto strachu a bude mi trvat dlouho, než si na to zvyknu.


Jak zcela zjevně vidíme, Irák nebyl a není bezprostřední hrozbou Spojeným státům ani ostatnímu světu. Je tady obrovská negramotnost. Někteří zemědělci ani nevěděli, že probíhá Operace irácká svoboda. Tehdy jsem si uvědomil, že tuto válku zahájili ti, kteří z ní budou mít zisk, a že není pro zdejší lidi. My jako koalice jsme tyto lidi neosvobodili, zahnali jsme je ještě do hlubší chudoby.

Snažíme se tady udržovat mír, když jsme všichni byli vycvičeni ničit. Jak má 200 000 vojáků udržet kontrolu nad touto zemí? Proč jsme neměli efektivní plán na znovuvýstavbu irácké infrastruktury? Proč nevědí američtí občané víc o těchto zvěrstvech?



Miku, jsem tady v Iráku řidičem vozidla. Od té doby, co jsem sem přijel, 100 procent pracovníků, které znám, přehání počet pracovních hodin, které vykazují na svých pracovních formulářích. Faktem je, že jsou vykrádány od amerických daňových poplatníků i od iráckého lidu miliony a miliony dolarů v důsledku neuvěřitelné chtivosti po penězích a zneužívání situace. Ano, trápí mě svědomí, protože se na těch podvodech podílím.


Pane Moore, já jsem bývalý člen vojenské rozvědky, která působil 10 měsíců v Bagdádu. Od té doby, co Bush vystavil mě osobně a mé přátele, kolegy a podřízené zbytečnému nebezpečí ve válce, jejímž účelem je zjevně vytvořit zisky pro skupinku lidí v horních vrstvách Ameriky, postavil jsem se absolutně proti Bushovi, což irituje mou prorepublikánskou rodinu.

Jako pěšák ve "válce proti terorismu" mohu osobně svědčit o tom, že Bushova vláda neumí efektivně bojovat proti terorismu ani proti příčinám terorismu. Bílý dům a ministerstvo zahraničí nenaplánovali výstavbu Iráku. Kontrakty se začaly rozdělovat až v únoru-březnu 2003 a Úřad pro rekonstrukci a humanitární pomoc byl založen až v lednu 2003. To, že se nic neplánovalo pro "mír", vedlo přímo k nynější vážné bezpečnostní situaci. Těsně po ukončení ofenzívy (někdy kolem 9. dubna 2003) jsme měli být okamžitě připraveni na masivní rekonstrukci země. Potřebovali jsme inženýry, kteří by diagnostikovali problémy, potřebovali jsme podnikatele na provádění oprav, potřebovali jsme potraviny, vodu, přístřeší a palivo pro irácké občany a potřebovali jsme pro toto všechno bezpečnostní opatření. Nestalo se to, protože jsme neměli v Iráku dost vojáků a americká správa se rozhodla zrušit iráckou armádu.

Odešel jsem z armády. Mohu-li nějak pomoci vystrnadit Bushe z úřadu, dejte mi vědět.



Jsem příslušník amerických námořních jednotek a veterán Operace irácká svoboda. Pane Moore, prosím, pokračujte v soustředěných útocích na Bushe. Nejsem žádná baba, když jde o válku. Ale situace, do níž jsme byli vmanévrováni - bojovali jsme proti nepříteli, který užíval žen, dětí a jiných civilistů jako štítů. Nutilo nás to, abychom se rozhodli, že buď budeme střílet na "cíle v oblasti" (to je eufemismus pro střílení do davu civilistů), anebo budeme usmrceni těmi sviněmi, kteří davy využívali jako štít. Bylo to nepopsatelně hnusné.

Viděl jsem hodně mrtvých dětí na ulicích v Nasirii, a mnoho jiných mrtvých civilistů. A po celou tu dobu jsem se přidržoval přesvědčení, že to musí být pro nějaké dobro.

Uplynula celá řada měsíců od doby, co jsem se vrátil domů, a dospěl jsem k politováníhodnému závěru, že Bush je prolhaný, manipulativní sráč, kterému je úplně jedno, co se stane těm z nás, kteří slouží v uniformě.



Hlídal jsem jednoho dne jako americký voják skupinu iráckých pracovníků. Jejich úkolem bylo plnit pytle s pískem pro naši základnu. Bylo skoro 50 stupňů Celsia. Musel jsem tam sedět v plné uniformě a dávat na ně pozor. Seděl jsem a pil jsem vodu a skoro vůbec jsem nesnesl horko, tak jsem řekl dělníkům, aby šli do stínu a šli se napít vody. Nechal jsem je odpočinout asi 20 minut. Pak mi řekl nadřízený seržant, že odpočinek nepotřebují a že mají plnit ty pytle bez přestávek. Nařídil Iráčanům, aby se vrátili do práce.

Asi po půlhodině jsem jim zase povolil pauzu, čímž jsem nesplnil rozkaz. Kdyby v tom horku pracovali vojáci, pracovali by vždy 10 minut a 50 minut by odpočívali, aby neměli z horka vážné zdravotní obtíže. Zase přišel seržant, poslal Iráčany do práce a mě řekl, že můžu sedět ve stínu. Řekl jsem mu, že nechci, že s nimi chci sedět na slunci, abych věděl, že až začnu potřebovat napít, budou určitě potřebovat napít i oni. Řekl mi, že to není zapotřebí, že tam žijí, že jsou na to zvyklí.

Když odešel, zase jsem jim dovolil, aby šli do stínu. Viděl jsem, že někteří z nich jsou dehydrovaní, většina byla tak hubená, že mohli hrát v televizní reklamě na humanitární pomoc. Nezacházel bych takto se svými podřízenými vojáky, tak jsem tak nezacházel ani s iráckými dělníky.

Takhle to pokračovalo osm měsíců, co jsem tam byl, a uvědomil jsem si, že to neděláme pro jejich svobodu, ani kvůli zbraním hromadného ničení. Už nevíme, za co tam vlastně bojujeme.