Když jsem přemýšlela, jaký moje články v blogu NEZÁKLANÁM budou mít rozměr, bylo mi jasné, že se chci zaměřit na psychologický aspekt všeho toho dění a hemžení, které otázka radaru v ČR vyvolává.
Jednou z hlavních věcí, které v současné době dráždí moji rozumovou soustavu, je otázka politiky a lidského prožívání obecně. Politika jako taková se v současné době zdá popírat lidský rozměr.
Pokud chcete posuzovat lidskou bytost ze dvou základních hledisek, musíte si ji rozdělit do šuplíčku chování a do šuplíčku prožívání. Pak teprve dostanete kompletního lidského jedince se vším všudy. Ze současné politiky se nám ale jedna složka jaksi vytrácí…Jako by zde prožívání nebylo vhodnou součástí veřejně aktivně se projevující lidské bytosti. Emoce tady, zdá se, nemají své adekvátní místo. A já se ptám - proč? Je to vhodné? Je to vůbec normální?
Lidské emoce jsou primární složkou, která formuje naši osobnost. Veškeré informace přicházející k nám zvnějšku, skrze naše smysly především, podrobujeme našemu zkušenostnímu filtru. Ten si vytváříme průběžně po celý náš život. Čím? Právě emočním prožíváním. Základní rozdělení, kterému se během našeho vývoje naučíme, je dělení na dobré a špatné. Jak postupně dospíváme, zjišťujeme, že není vhodné rozdělovat svět pouze černobíle. Zároveň si tím i naši prvotní premisu správného a špatného potvrzujeme, vyvracíme a upravujeme. A tak i nadále ve chvíli, kdy k nám přijde další informace z vnějšího světa, podrobíme ji zkoumání naším hodnotovým filtrem – jedná se o věc dobrou či špatnou? A tady je nutné opět připomenout, že naše prvotní zpracování je hlavně a především emoční. Co pociťujeme, když toto sdělení prochází naší hodnotovou soustavou? Jsou to právě emoce. Cítíme nadšení, radost, rozhořčení, vztek,…Teprve následně si nacházíme rozumové argumenty, kterými můžeme naše vzniklé stanovisko obhájit ve vnějším světě. Z něho nám následně přichází reakce, která naše vnitřní prožívání opět modeluje. A tak to jde dál. Co pak následně vyburcuje naši bytost k tomu, abychom se nějakým způsobem aktivně projevili? Opět náš emoční postoj, který vybudí naše volní aktivity k akci. Tím se dostávám k hlavní otázce mé úvahy. Mají emoce v současné politice místo? Rozhodně mají!
Žijeme v systému zastupitelské demokracie. Během volebního období se na nás z billboardů a televize culí neznámí lidé, kteří nám svatosvatě slibují po získání našich hlasů plnit naše zájmy. Realizovat tedy naše hodnotová přesvědčení s přihlédnutím k tomu, že oni, díky našemu hlasu, budou mít v rukou ty správné hybné páčky, které my bohužel nemáme a, jak to vše vyznívá, podle nich nikdy mít nebudeme. Tak se tedy staň, vhodíme kus papíru do urny.
Co pak následuje…Vláda je ustanovena, čas práce je před námi. A dochází k zajímavému obratu. Lidé, kteří se tvářili tolik chápavě a solidárně, mají náhle na tváři studené masky. Kde jsme nyní? Jsme najednou tam, kde údajně není místo pro emoční prožívání. Jsme snad tedy ve společnosti nadlidí? Zdá se tomu tak být…Jinak řečeno, lidé, kteří využili našeho emočního prožívání k svému zvolení, je náhle šmahem zatracují a zostuzují. A opět jsme u klasické otázky. Je emoční prožívání tedy vhodné? Je přeci přirozené…!
Jak tedy máme věřit člověku, který na hybném postu současné politiky nastavuje další tvář? Jak má člověk ve své přirozenosti akceptovat situaci, kdy člověk, kterému vložil svým hlasem důvěru, tedy záležitost silně emoční, tuto důvěru zklamává? Zde nejde reagovat bez emocí…Měli bychom se konečně vymanit ze situace, kdy se smiřujeme s neustálými vnitřními prohrami na současné politické scéně. Měli bychom znát člověka, kterému svěřujeme pravomoc nadále rozhodovat nad našimi osudy. V současné tahanici okolo umístění americké raketové základny na našem území se tato otázka zdá velmi adekvátní.
Snažím se zmapovat vnitřní prožívání běžného obyvatele České republiky, jehož životní jistoty a štěstí postavili lidé jím zvolení naprosto do opačného úhlu, než byl záměr, se kterým on svěřoval této vládě svůj hlas. Proč by měl někdo po takovém člověku chtít, aby reagoval bez emocí? Nedostali bychom se pak k slepě pochodujícímu státu poslouchajícímu cizí rozkazy? A upřímně, jak daleko od této situace ještě jsme?
Myslím, že už jsem se sama zamotala do sítě otázek…Tedy souhrn závěrem. Chci poukázat na fakt, že pokud je prioritní hybnou silou volební kampaně emotivita, není namístě následný argument v debatě s naštvanými a zklamanými voliči, že není vhodné, aby lidé reagovali emotivně. To může říct jen studený čumák s pevně stanoveným životním kastovním systémem. A to už by nám opět poukazovalo na určitou psychopatickou patologii v jeho prožívání, jinak řečeno - kdo podle něj má a kdo nemá právo účastnit se veřejné debaty a rozhodovat o veřejném dění. Koukám, že se nám v mezilidských vztazích opět schyluje k nějaké hodnotové regresi…