Nedávno vyšel v Lidových novinách článek Ivana Adamoviče nazvaný „Vyvolení mezi námi“, ve kterém pan redaktor podle mého názoru zcela úmyslně (nicméně podle mne ne velmi vydařeně) diskredituje Humanistické hnutí a vše s ním související. Do svého „proti levici navařeného“ guláše pan Adamovič přidal iniciativu Ne základnám, Humanistickou stranu, adopci afrických dětí na dálku nebo také ADRU, restaurace Country Life a přednáškový institut Nová Akropolis. Jako reakci na tento článek vydala iniciativa Ne základnám tiskovou zprávu. Další reakci a komentář uveřejnilo na svých stránkách také o. s. Narovinu. Velmi zajímavý komentář na článek s řadou odkazů byl publikován Britskými listy. Názor si může čtenář na celou záležitost udělat nejlépe sám, pokud si najde chvilku, všechny zmiňované materiály si projde a zamyslí se nad nimi.
Nicméně protože pan redaktor mě jako členku o.s. Vysokoškolští humanisté strčil do jednoho pytle označeného tučným nápisem „Vyvolení mezi námi“, hodlám se ozvat. Vyjádřit se. Napsat, co si myslím, protože mám to štěstí, že žiju v demokratické zemi a můžu se svobodně vyjádřit bez ohledu na to, zda mi můj názor uveřejní některé z novin a časopisů vydávaných mediální skupinou MAFRA nebo mediální skupinou úplně jinou. Tomuto aktivnímu postoji můžete říkat aktivní nenásilí, přímá demokracie nebo jak chcete. Stejně jako já, humanista, se choval i pan Adamovič, když vyjádřil svůj názor. Úplně stejně se chovali pan Bendář a pan Tamáš, když se vyjadřují proti radaru. Všichni máme stejné právo říci, co si myslíme, ať s námi ostatní souhlasí nebo nesouhlasí. Mezi námi je jen malý rozdíl. Jaký? Já za svůj článek nedostanu zaplaceno, takže se nemusím zpovídat zaměstnavateli, co jsem napsala nebo nenapsala. Pokud je mi známo, i pro pana Bednáře a pana Tamáše se nejedná o něco, za co by inkasovali honorář. Ale zpět k článku a mému názoru na něj.
První, co mi zmíněný článek připomenul, byla pohádce o tom, jak pejsek s kočičkou vařili dort a jak nakonec z toho bylo zlému psu, který dort snědl, pěkně špatně. Všechno, i informace se dají totiž namíchat a uvařit z nich to, co chceme. V tomto případě pocit, že humanista je někdo, kdo nemá mozek, je zmanipulovaný a krajní levičák a bůhví, co ještě. Prostě udělat ze slova humanista nadávku a z humanisty samotného pak prostoduchého blázna nebo teroristu. Jak laciné, jak průhledné.
Ale ve skutečnosti humanista takový není. Například já. Jmenuji se Eva Obořilová. Je mi 34 let, mám doktorát z přírodních věd, pracuji 8 a půl hodiny denně v soukromé firmě, publikuji v odborných vědeckých časopisech, odvádím daně, mám čistý výpis z trestního rejstříku, jsme křesťan, konkrétně římsko-katolického vyznání, ve volném čase zdarma již několik let působím jako dobrovolník v projektech Kampaně lidské podpory v Guineji, Keňi a na Moravě, jsem osoba svéprávná, umím několik cizích jazyků, kandidovala jsem jako nezávislá do Evropského parlamentu na kandidátce humanistů a taky do zastupitelstva na kandidátce KDU-ČSL jako nezávislá ve městě, kde několik let žiju. Nemyslíte, že jsem typický příslušník kontroverzního kultu? Pan Adamovič si to asi myslí. Když píše, že „humanisté nabízí přijatelné duchovní podloží pro ty, kteří jakékoliv náboženství odmítali“, tak ve skutečnosti pan redaktor neví, o čem píše. Jsem hluboce věřící člověk, v neděli chodím do kostela a modlím se. Řada našich dobrovolníků v Keňi je křesťanů, kteří také v neděli chodí do kostela. Pokud jde o naše další přátele? Máme „bezvěrce“ a je jich hodně mezi humanisty. Ale také máme křesťany a je jich hodně. A taky máme muslimy. Ti se modlí myslím pětkrát denně a je jich mezi námi taky hodně.
Říká se, že papír snese všechno. Pokud jde o českou mediální scénu, musí toho vydržet někdy opravdu hodně. Ptám se sama sebe, když čtu podobné články, jací jsou novináři lidé, když nám říkají, co je správné a co je špatné. Podle mého názoru by měla být žurnalistika především objektivní a o pravdě. Jako dobrovolník, který byl mnohokrát v Africe, jako dobrovolník, který jezdí po besedách a školách a učí veřejnost a děti, aby byly tolerantní a nenásilné, dělá věci ve volnu bez nároku na honorář (pokud nebudu počítat sponzorské dary ve formě kopačáků, tužek, hraček a dalšího materiálu, který předáváme českým i africkým dětem) a jako dospělý vzdělaný člověk a občan tohoto státu se všemi právy i povinnostmi se musím ohradit vůči způsobu, jakým o humanistech, tedy i o mě a lidech, které znám a vím, co dokázali udělat pro druhé lidi u nás i v Africe, pan Adamovič píše. Ačkoliv neznám konkrétní lidi z ADRY, tak vím, co dělají a chci se taky veřejně postavit na jejich stranu. Být dobrovolník nebo humanitární pracovník je služba společnosti a nejen té naší české. Chce to odvahu, sílu a osobní nasazení. Je to ale také o zodpovědnosti, kterou cítíme vůči společnosti a trpícím lidem. Lidé si často představují, že lidé pohybující se v oblasti rozvojového vzdělávání a pomoci, v oblasti dobrovolnických projektů nebo charity by neměli být aktivní v politice. Většina lidí na nás pohlíží jako na hasiče problémů bez politické a náboženské příslušnosti, kteří hasí tam, kde je potřeba. Ale tohle je omyl a špatná představa. I my máme své politické a náboženské postoje a máme právo se k nim hlásit. Problémům, požárům, je potřeba především předcházet. Jak? Tím, že se zapojíme do veřejného života, budeme problémy nejen hasit, ale také se aktivně podílet na jejich prevenci nebo řešení. Budeme komunikovat, vyjadřovat své názory a postoje veřejně. A přesně to jako humanisté děláme. „Obecné pravdy a velké fráze“? Víte, kolik dětí se díky humanistům dostalo do školy? Kolik se u nás uskutečnilo besed a výstav o rozvojových zemích? Kolik kampaní a aktivit proti násilí, rasismu, xenofobii, ženské obřízce? Kolik dětí uprchlíků prožilo hezké prázdniny? Kolik lidí začalo přemýšlet o tom, kolik se vydává na zbrojení? Kolik lidí si ujasnilo, zda chce na našem území zase cizí vojáky?
Osobně si myslím, že zabývat se tolik článkem pana Adamoviče je zbytečné. Svými tvrzeními totiž pan redaktor nezmění nic na faktu, že pan Tamáš s Bednářem svým činem udělali z monologu o základně a radaru dialog, že humanisté i Adra pomáhají tisícům lidí na různých místech na světě. A to je myslím to podstatné, protože slova se mluví, ale voda teče. Protože činy jsou více než slova. Protože jeden zachráněný lidský život nebo úsměv dítěte je mnohem důležitější než nějaký článek. Protože pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Na to bychom jako Češi neměli nikdy zapomínat.

http://www.humanistinarovinu.cz/adopce.php?id=453&typ=v
http://www.blisty.cz/2008/7/28/art41830.html