Luděk Toman

Pondělní zpravodajství všech tří celoplošných televizí o velké demonstraci odborářů proti nespravedlivým reformám bylo další exemplární ukázkou manipulace a zatajování. A tedy lživého, neobjektivního zpravodajství, které, minimálně jedné z nich, té „veřejnoprávní“ ukládá samotný zákon. A porušení zákona za normálních okolností bývá trestným činem – a něco se tedy v jeho důsledku musí stát.

Než se budeme ptát, jak by tento trestný čin měl být kvalifikován a dostaneme se až k rasismu, ovšem tentokrát – pro mnohé možná „překvapivě“ - protičeskému, popišme věcnou stránku problému pro ty, co neviděli na vlastní oči.

Před úřadem vlády se v pondělí 2. června mezi 14 až 16 hodinou shromáždilo několik tisíc lidí, kterých bylo tolik, že kvůli nim musela být přerušena okolo projíždějící tramvajová doprava, a pískáním na píšťalky, bubnováním a křičením vyjadřovali odpor proti asociálním vládním reformám, tvrdě postihujících 70 % českého národa. Především těch nejzranitelnějších, jako jsou naši senioři, nemocní lidé či rodiny s dětmi.

Po zhruba 45 minutách protestu nastoupila série projevů – vrcholových předáků Českomoravské konfederace odborových svazů jakožto největší odborové centrály, šéfů řady velkých odborových svazů, zástupců hnutí Ne základnám a několika hostů, jako byl například Jiří Dienstbier. A nemluvilo se o žádných maličkostech ani čistě odborářských záležitostech. Nýbrž o problémech, týkajících se doslova každého, kdo nepatří mezi horních deset tisíc. Třeba o hrozbě vytunelování českého zdravotnictví, třeba se připomínalo, že skutečnými vlastníky zdravotních zařízení i těchto pojišťoven jsou sami občané, z jejichž daní byly tyto hodnoty vytvořeny.

Zástupci hnutí Ne základnám vyjádřili solidaritu s požadavky odborářů, shromáždění několika tisíc lidí prohlásili za tisíckrát demokratičtější než povolební korupcí a mediální manipulací splácanou parlamentní většinu a vládu a za podpory a skandování těch několika tisíc shromážděných odborářů se věnovali „svému“ tématu, totiž nesouhlasu s připravovanou americkou základnou v ČR.

Kdosi, tuším že jeden z místopředsedů ČMKOS, vyřkl i pravdivou větu o tom, že tato vláda je nejméně legitimní ze všech vlád po listopadu 1989 a že média dnes lžou skoro stejně a někdy i více než za totality.

Věru to tedy nebyly žádné maličkosti, a věru je nevyjadřovala žádná „hrstka“.

Ne tak ale podle mínění ředitelů televizí. Ani jejich vlastníků (to v případě Primy a NOVY), šéfů jejich zpravodajských oddělení a celých zpravodajských posádek, které v nich pracují. Televize NOVA o celé akci nepípla ani slovo. Žádnou reflexi jsem nezaznamenal ani na Primě. A Česká televize? Informace o velké protivládní demonstraci se pochopitelně neobjevila v úvodních headlinech, ale jako taková se ve zpravodajství neobjevila vlastně vůbec. Diváci mohli spatřit pouze několik vteřin kamerového záznamu z demonstrace, ovšem během úplně jiného tématu. Ten se zabýval mzdovými problémy a k němu byla „informace“ o demonstraci jaksi připlácnutá v tom smyslu, že i odbory se na toto téma nějak vyjadřují – a teď přišel onen krátký šot z demonstrace (slovo demonstrace nebylo byť jen jedenkrát vyřčeno). S obligatorním vyzněním, třebaže tentokrát jen v podtextu znějícím, „chtějí jako vždycky vyšší mzdy“.

Kdo se ten večer díval na hlavní zpravodajskou relaci ČT, o tom, že se ten den konala nějaká protivládní demonstrace, se vůbec nedozvěděl, natož nějakou byť i alespoň malou část požadavků a výroků, které na ní byly vyjádřeny.

Omyl? Nedopatření? Vážnější starosti, jako třeba co řekl Tlustý o Topolánkovi a Topolánek o Tlustém? To určitě ne. Naprosto profesionální práce – jak „činěním“, to v případě České televize, či „nečiněním“, to v případě obou soukromých televizí. Jak toto „činění“ či „nečinění“ nazývat - „manipulace“? Lze nazývat „manipulací“ něco, co má tak negativní dopad na většinu Čechů a Češek, lze nazývat „manipulací“ něco, co se de facto - jelikož se nejedná o lež jednorázovou, ale o dlouhodobou, systematickou a profesionálně prováděnou - rovná nasazení náhubku na ústa jednoho celého národa?

Počínání televizí můžeme vysvětlit jen dvěma způsoby. Buď se nějakou prazvláštní náhodou v řadách jejich zpravodajců a reportérů ocitli roboti, kteří sice přinášejí zprávy o tom, „co se ten den stalo“, ale těch nejpodstatnějších věcí si nikdy jaksi nestihnou všimnout, a když, pak tito roboti, zdánlivě „bez vlastního mozku“, vždy nějakým zázrakem přidají tak rafinované komentáře či doprovodné podbarvení obrazem, zvukem, situací či detailem, že z černé udělají bílou a z bílé černou.

Anebo platí druhá možnost, totiž ta, o níž vskutku nelze pochybovat, a to že existují některá témata, hnutí, společenské problémy a otázky, které jsou na černých listinách v Česku vysílajících televizí, o nichž se musí mlčet nebo se pravda o nich bezpříkladně a nestydatě překrucovat.

Mezi tato témata patří – „náhodou“ – právě ta, která se týkají zastupování a vyjadřování zájmů většiny občanů v této zemi žijících, a tedy, neboť to jsou právě oni a ony, většiny Čechů a Češek. Proč by to mělo být nazýváno jinak než protičeský rasismus? Jen proto, že jsme si za posledních 19 let zvykli tento pojem aplikovat tak, že se o rasismu smí mluvit jen tehdy, když jde o zájmy, hrdost nebo čest v Čechách, na Moravě a ve Slezsku žijících menšin? A většina snad žádné zájmy, hrdost a čest nemá?

Pojem rasismus má v dnešní době razantní účinek, a obvinění z rasismu není jen tak. I proto bychom se ho jako Češi měli naučit používat kdekoliv to bude na místě a kdykoliv budeme mít podezření, že nějaká skupina organizovaná či neorganizovaná bude nám, Čechům, upírat základní práva. Právo na informace k nim bezesporu patří, i když, jak je zřejmé, v případě činění či nečinění televizí jde o něco mnohem významnějšího.

Média v Česku přitom na obvinění z rasismu umějí slyšet. Projevilo se to přinejmenším v jednom případě. Před několika lety musela být z televizních obrazovek stažena reklama na výrobky firmy Mountfield, v níž se objevila postava žida, a to ( z mého pohledu) jednoznačně v humorném, skoro roztomilém provedení. Nicméně i to, jak se ukázalo, mohlo být některými příslušníky židovské menšiny považováno za rasismus.

Proč jako Češi nedokážeme – a to v případech, kdy se věru nejedná o žádný humor - postupovat vůči médiím stejně razantně? A proč se neozývají a zarputile mlčí i ti, kteří si svobodu národa takříkajíc vetkli do svého štítu - předáci či alespoň členové všelijakých svazů „bojovníků za svobodu“? Nebo snad oni jsou se stavem věcí a informováním a chováním vlády, třeba právě v souvislosti s otázkou amerického radaru či asociálních reforem, ale vůbec se stavem věcí veřejných, kdy v naší zemi máme kašpárkovskou demokracii, spokojeni ?

Nebo snad čeští občané skutečně tak moc podlehli hypnotické moci médií a uvěřili, že přihlášení se k vlastnímu národu a češství vůbec se - jaksi automaticky a samo sebou - rovná zařadit se mezi „extremisty?

Čili zařadit se mezi party omezených primitivů, jejichž ambice sahají maximálně k tomu, porvat se s cikány? Což je představa, kterou nám mimochodem ta samá média vnucují z televizních obrazovek také hodně dlouho. A není tento urážlivý obraz o „českém vlastenectví“, který má bohužel sice skutečně – ale snad jen málo – opravdových nositelů vlastně také dalším protičeským rasismem par excellence, kterým na nás média útočí?

Jenže není to asi jen strach, který českým občanům brání postavit se „všemocným“ médiím, která se zmocňují reality a predestinují tím chování a výsledky chování lidí. Česká společnost byla možná jako jedna z nejvíce zemí v regionu zasažena virem marxistického myšlení, deklarujícího nacionalitu lidských skupin jako „buržoazní přežitek“, a na místo národní solidarity ( která ostatně jak ukázala celá historie moderní české či československé státnosti po roce 1918 byla v určitých momentech více než slabá) postavila solidaritu třídní, čili „myšlení žaludkem“.

Jenže čeho chtějí občané dosáhnout, budou-li zdravotní sestry myslet jen na zájmy zdravotních sester, lékaři na zájmy lékařů, právníci právníků, burziáni burziánů, kuchaři kuchařů, ministři ministrů a bezdomovci bezdomovců? Jak pak obviňovat vládu z toho, že něco nerespektuje nebo něco porušuje, když přece – „logicky“- vláda myslí je na „zájmy vlády“? Mezi které může patřit – třeba v případě záležitosti amerického radaru – i zájem udržet si bezkonfliktní ( mírně řečeno) vztahy s vládou jediné supervelmoci dnešního světa?

V této věci by si proto občané měli udělat jasno. Buď zde žádný společný jmenovatel zájmů lidí v této zemi žijících, mluvících česky a hlásících se k české historii a kultuře není. V tom případě nemá smysl stěžovat si na vládu nebo proti ní demonstrovat, protože vláda v zemi je jen výrazem zájmů nějaké parciální skupiny, toho času nejmajetnější nebo nejlstivější, která zrovna ukořistila moc do svých rukou a která k zájmů nějakého celku, natož nějakým parciálním skupinám, jako jsou třeba některé profese, odbory a věkové skupiny, a ještě více natož k nějakým ideálům a principům, třeba humánním, nemá žádných závazků.

A pak by také mělo dojít k přejmenování názvu toho státu. Adjektivum „česká“ v něm by v tom případě bylo nesmyslem – v podstatě urážkou národa Čechů, kteří český stát v průběhu historie vyvzdorovali, často vlastní krví. My, současníci, bychom proto odteď byli jen parazity na celém tom dědictví kultury, dějin, památek celé země, kterou nám zanechali, a museli bychom si pro sebe vymyslet nějaký jiný název. Nejlíp se vzdát i volebního práva.

A nebo je to naopak. Čeští občané se ke svému češství a historické tradici aktivně přihlásí a nedojde ke změně názvu státu, ale k chování lidí. Češi se pak budou muset postarat o to, aby ze svého středu vybrali osobnosti, beroucí zájmy a vůli tohoto společnému celku vážně. A to zcela jinak než tím, že pouze „budou chodit k volbám“ ( Kde si musí připadat doslova jako ovce určené k očesání, vybírající z nabídky stran, které jim připravila ke zvolení – kdo jiný? – „pravdomluvná“ média).

Stát několikahodinové fronty na české korunovační klenoty císaře a krále Karla IV. či obdivovat a hlásit se ke křesťanskému dědictví se všemi těmi stovkami nádherných chrámů a kostelů, které v naší zemi máme, nemluvě již o tomto dědictví v podobě nehmotné a nehmatatelné, o to však cennější, a přitom ke svému češství přistupovat asi tak jako se výzkumník chová k laboratorním myškám, které pozoruje v akváriu, je absurdní.

I proto není možné tváří v tvář křižáckému tažení televizí v Česku proti zájmům většiny českého národa mlčet. Nebo si na to dokonce zvyknout, pokrčit rameny a nanejvýš se rozčilovat nad „manipulací“.

Není to manipulace, nýbrž válka.

http://blisty.cz/2008/6/4/art41006.html