Přiznávám, jsem nostalgický. A tak si v sobotu sedmnáctého listopadu jako každý rok připomenu události z roku 1989. V klidu, sám. Projdu si místa tehdejšího revolučního kvasu. Zapálím svíčku v podloubí na Národní třídě, zajdu na Albertov, na Vyšehrad. Jen Václavskému náměstí se letos vyhnu obloukem...

Zcela demokraticky (bez ironie) si tam totiž dají sraz ti, podle nichž u nás demokracie neexistuje. Určitě dorazí anarchisté povzbuzeni nedávným křišťálově drtivým vítězstvím nad skupinami pomatených nácků. Také Mladí komunisté či Humanisté přijdou v počtu hojném. Chudí odboroví vůdci jakbysmet.

A na svých stránkách se do role organizátorů staví i stoupenci hnutí Ne základnám. Pod úderným heslem "Ne zradě jedné vlády a politiků, kteří už nás nezastupují" se možná spolu s rudými, oranžovými a červenočernými soumanifestátory pustí nejen do demontáže dosud neexistujících základů amerického radaru, ale nově i do vládní reformy a vlády jako takové.

Z občanské iniciativy, se kterou sice nesouhlasím, ale jednoznačně respektuji její právo vyjadřovat názor na danou tématiku, se rázem stane vyhraněná POLITICKÁ PLATMORMA, které nejde rozhodně jen o radar a referendum.

Zajímalo by mě, zda se alespoň někteří ze signatářů petice Ne základnám a tím pádem podporovatelé tohoto hnutí zamyslí nad tím, zda se jejich jménem protestuje opravdu jen proti tomu s čím nesouhlasí.

Osmnáct let v naší republice, dříve Československé není České, existuje demokracie. Byť s řadou nešvarů a diskutabilních zádrhelů. Asi jsem přecitlivělý, ale konání radarovoanarchistickohumanikomunistického mejdanu zrovna 17. listopadu se mě dotýká. Z MÉHO pohledu jde o laciné využití (zneužití) památného výročí.

A tak si místo sobotní podvečerní cesty na Václavák zapálím svíčku doma za oknem a budu tiše doufat, že lidská hloupost a laciná hesla nepovedou naší vlast od desíti k pěti. Nebo možné spíš od listopadu k únoru.