„Lidé nemají dost informací ani chuť si je zjistit.“ Tak zní nejčastější argument odpůrců referenda o radarové základně. Připadá vám vcelku rozumný? Nedivím se, na první poslech se takový může zdát. Jeho zdánlivá nezpochybnitelnost se však začíná hroutit v okamžiku, kdy překonáme počáteční ostych a začneme kriticky uvažovat.

Ponechme stranou skutečnost, že žádné přesné informace o radaru nebyly doposud zveřejněny, a přiznejme, že lidé skutečně dostatek informací nemají. V tom tedy mají odpůrci referenda pravdu. Neměli bychom tudíž v naší imaginární debatě s nimi přiznat porážku? Ale jistě, že ne. Jen jsme se na chvíli nechali zmást trikem, který využívají aktéři veřejných diskuzí již od nepaměti. Tento trik spočívá v nenápadném odvedení debaty pryč od podstaty problému do míst, v nichž je soupeř nucen se svým odpůrcem vyslovit souhlas. Uživatel triku tak vyvolá v posluchačích dojem, že svého soka přesvědčil. V dalším se pokusíme ukázat, že zdánlivá přesvědčivost uvedeného tvrzení spočívá právě v tomto triku a že jeho skutečná argumentační hodnota je nulová.

Vraťme se tedy nyní zpět a nenechme se již tak snadno zahnat do kouta. Odpovězme na úvodní argument otázkou: „Pokud by neměli o radaru rozhodovat lidé, tak kdo jiný? Poslanci?“ „Jistě jsou za to placeni, velká část jejich pracovního času je určena právě k tomu, aby si o problémech, o nichž mají rozhodovat, vyhledali ty nejlepší informace a vytvořili si podle nich svůj názor“ zněla by odpověď našeho imaginárního soka. Abychom ukázali nesmyslnost takového argumentu, dovolme si malou faktickou vložku.

Drtivá většina poslanců současného parlamentu měla o svém názoru na základnu jasno již v okamžiku, kdy se poprvé dozvěděla o americkém plánu umístit v Česku některou z částí systému Národní raketové obrany. Většina z nich měla svůj názor zcela vyhraněný dávno před tím, než jim mohly být známy jakékoli informace. Věděli, jak budou hlasovat, dříve, než bylo určeno místo případného umístění základny. O svém konečném rozhodnutí měli jasno dokonce předtím, než se Spojené státy vyjádřily, zda chtějí v Česku vybudovat radar nebo odpalovací zařízení raket. Nerozhodovali se tedy podle informací, které by běžní lidé neměli. Byli rozhodnuti již mnohem dříve, než mohla být jakákoli relevantní fakta známa.

V čem tedy spočívá jejich výhoda oproti řadovým občanům? V tom, že musí povinně hlasovat jako jeden muž podle přání své strany? Nebo v tom, že i kdyby v průběhu jednání změnili na základě nově se objevivších informací svůj názor, nemohli by to přiznat veřejně, aby „neztratili jméno“?

Po těchto otázkách se hlavní argument odpůrců referenda zdá být více než děravý. Nezbývá než se zeptat naposledy: „Mají odpůrci ještě nějaký jiný argument?“ Přiznám se, že pokud ano, já ho neslyšel.

Článek vyšel také v Britských listech dne 10. 10. 2007