Média vytvářejí virtuální svět.

Co přiměje dva mladíky postřílet mnoho spolužáků a pak obrátit zbraně proti sobě?.
Tím se zabývá dokument „Bowling for columbine“

Marilyn Manson, je médii tradičně oviňován ze všeho, Michael Moore (takovej tlusťoch, kterého mnoho lidí nemá rádo snad že je tlustý, nebo že točí dokumenty) s ním udělal rozhovor.

Marilyn Manson
Ja chápu velmi dobře, proč si vybrali právě mě,
protože je snadné najít moji tvář v televizi,
protože já jsem ten,ze kterého je nutné mít strach,
představuji všechno, z čeho mají lidé strach, protože si myslím a dělám si, co chci.
Dvě témata k diskusi, která vzešla z této tragedie jsou...
...nasilí v médiích a kotrola zbraní.
Bylo by opravdu dobré, mluvit o tom|s blížícími se volbami.
Zapomenuli bychom na Monicu Lewinskou,
na bomby, které náš prezident kdesi za mořem shazuje.
Jsem špatný, protože zpívám rock.
Kdo má více vlivu – prezident nebo Marilyn Manson ?
Chtěl bych, abych to byl já, ale je to prezident.

Michael More
Věděl jste, že v den tragedia na Columbine,
USA shodili na Kosovo vice bomb než kterýkoli jiný den?

Marilyn Manson
Já to vím a připadá mi to jako ironie.
Nikdo se neptal, jestli prezident byl pdo něčím vlivem při tomto násilném chování,
protože média se o tom nechtějí bavit.
Kdy se díváš v telce na zprávy,
jímá tě strach: katastrofy, AIDS, vraždy.
A reklamní střih: "Kupte fáro, kupte zubní pastu."
"Když máš zkažený dech, nikdo s tebou nepromluví."
"Kdy máš akné, holky s tebou nebudou šukat."
Je to konzumní kampaň tažená strachem.
Globální vize,
jak udržovat lidi ve strachu,aby konzumavali.
Myslím, že všechno se na to redukuje.

Michael More
Kdybys mohl něco těm gymnazistùm z Columbine říct,
co bys jim řekl?
Manson
Neříkal bych nic, poslouchal bych, co oni chtějí říct.
To, co nikdo neudělal.

Další zajímavost, z „Bowling for Columbine“ je uváděná statistika, která říká, že
počet trestných činů klesl o 20%, zatímco počet zločinů ukazovaných v amerických médiich stoupl o 300% (za nějaké obdobý)
Slova Marilina Mansona, by zřejmě uznali i tvůrci dokumentu "Ženy proměny", nebo skvělého "Českého snu". Václav Bělohradský by asi zapochyboval, nakolik je možné realitu vůbec do dokumentu dostat, když častěji než je zdrávo jí nemáme ani vzdáleně ve své hlavě. Pominu ZEITGEIST (Duch doby), to je dokument, který nestačí vidět jednou, a přejdu k částečně hranému dokumentu, který jsem již víckrát viděl a přesto i když ho znám pomalu naspaměť neustále s ním objevuji něco nového.
Whot The Bleap Do We Known (Co vlastně víme) řeší mimo jiné samotnou otázku, "co je to realita". Dle fyziky elementárních částic neexistuje nezávislý pozorovatel. Cosi co chápeme jako realitu začíná vznikat až tehdy, „srazí-li se to, s jinou částí reality“.
Podstatné je, že bez vzájemné interakce „onoho“ s tím „dalším oním“ by nic nebylo, nic neexistovalo. Vznikající interakce se dá chápat jako informace. Základní vlastnost informace je sprostředkování změny stavu.
Jako by tato interakce mezi částmi realit byla silnější, byla reálnější, měla větší, či jiný význam, než to mezi čím vzniká. Elementární částice jsou nejmenší kousky reality, které jsme schopni za pomocí šílených teorií a ještě šílenějších přístrojů nějak vnímat a chápat. Einstein to vystihl když řekl „co ví ryba o vodě, ve které plave“. Zdaleka to neplatí jen o elementárních částicích.
Sobě rovné části reality se sráží, interagují a dávají vzniknout jiným částem reality, které opět na své úrovni mezi sebou interagují. Vytváří se další a další vrstvy interagujících realit, interagujících informací, struktur.
V jedné učebnici biologie si můžeme přečíst, že:
Rozpoznání živé hmoty od neživé je možné jen na základě znalostí jejích částí a těchto částí funkční organizovanosti. Strukturální složitost a funkční organizovanost tvoří skutečnou hranici mezi živou a neživou hmotou.... Aby nějaká hranice existovala musela autorka napsat, že je skutečná.
Když chceme funkčně rozložit kvark, tím, že jej srazíme s dalším kvarkem, místo jejich částí, získáme díky energii z jejich srážky kvark třetí (proto je považován za elementární částici), jestli je kvark po vzoru všeho pozorovatelného také z nějakých částí, pak jsou tyto části mimo jakékoli možnosti je chápat. Člověk jako určitá úroveň reality, (úroveň strukturální složitosti, úroveň vědomí) je omezován schopností interagovat s jinými, než jemu rovnými dalšími částmi reality, tím více, čím více se jemu rovné realitě vzdaluje. Jak by mohl elektron v našem mozku vědět, že na této platformě tvoří další úrovně vědomí, úrovně realit, které vyústí až v myšlenku, pocit a úsměv? Jak by mohl elektron, neletící z černého místa na papíře, nebo monitoru vědět, co způsobí, když ani neexistuje(...neexistencí na určitém prostoru udělá písmenko jenž ve větě působý na pohyb, respektive pravděpodobnost výskytu toho prvního elektronu v naší hlavě)
Možná to tuší, stejně, jako tuší člověk, že je součástí společnosti, že společnost se chová jako nějaký celek, a že kultura, nebo duše společenství, je další částí, úrovní reality, úrovní vědomí, další vrstvou, další živou strukturou, která je závislá na tom, že se její části budou chovat určitým způsobem.

Jak to souvisí s Merilinem Mansonem?

Nalézání souvislostí, nalézání skutečnosti, že všechno souvisí se vším je jedním z nejvzrušujících dobrodružství, jaké si můžeme po ten okamžik naší existence zde dopřávat. Pokora, která tímto objevováním roste, roste spolu s vědomím nesmírné síly našeho ducha.