Ani člověk, který nevystudoval informatiku, ani nepracuje v tomto oboru, si zpravidla o míře svého soukromí nedělá přehnané iluze. „Nejbezpečnější“ způsob předávání informací je dopis poslaný klasickou poštou, který si může kdokoli na něj narazí přečíst. Je tu totiž celkem slušná šance, že takový dopis nikdo z pracovníků pošty neotevře. Veškeré informace, v kterékoli jiné formě jsou více, či méně sledovatelné, sledované a zaznamenané.
Tohle každý ví, není však nad příhodu ze života.

Stala se taková věc. Jednoho dne, byla to středa, jsem spatřil před domem dva chlapíky v nejlepších letech. Jak se tak k nim blížím a tuším, že nestojí u vchodu, kterým obvykle vcházím domů náhodou, raději se nesnažím přemýšlet, co po mě asi chtějí. Ukázalo se, že jsem udělal dobře. Pánové na mě vytáhli odznaky s tím, že jsou z kriminálky. Pomyslel jsem si, že „tyhle placky koupíš za pár šupů v hračkářství, ale po tmě na ně nebylo vidět, tak jsem to nechal bejt. Ani jsem nebyl moc překvapený, na překvapení jsem totiž neměl po náročné šichtě náladu. Začali se mě vyptávat.
„Můžete nám říct, kde jste byl minulí pátek?“
Ono když jste koncem listopadu pár metrů od teplého čaje, který si při příchodu do kuchyně můžete uvařit, myslíte na to, že si dáte v teple domova teplí čaj, a né na to, „co jste dělal minulí pátek.“ Podle toho také vypadala moje odpověď.
„No minulý pátek?... počkejte…“
Vypadalo to, že žádné kloudné odpovědi se ode mne nedočkají a tak začalo jít do tuhého. Začali se vyptávat důrazně. „Nemohli bychom si jít promluvit někam jinam? Řekl mladší z nich. Koukal sem na ně jako puk. Když si všimli, že nemám zájem, pustit si je do bytu, zkusili to naposledy. „Mohli bychom si alespoň sednout do auta“. Ukázali na oktávii, jejíž barvu nebylo možné pod lampou přesně rozeznat. Asi nějaká metalíza, stříbrná?, nebo černá? „Nebo bychom mohli zůstat tady“ Opáčil jsem.
A tak jsem se jim snažil dál zamrzajícím mozkem rozpomenout, aniž bych věděl o co jim jde. Hřál mě však pohled na jejich asynchronně cvakající zuby a poslech jejich chvějícího se téměř skuhravého hlasu. Onen listopadový večer mrzlo jako v Rusku.
Od svého otce jsem se později dozvěděl, že na mě před domem čekali již dobrou půl hodinu. Konečně jsem ze sebe začal cosi soukat o tom, že jsem kdesi cosi nakupoval. Může vám to někdo potvrdit?
Ani nevým, proč jsem jim chtěl odpovědět, to asi ze své dobrácké nátury. Jistě to bylo také tím, že mě naprosto odzbrojili slušností s jakou se mnou jednali. Později jsem se dozvěděl, že před tím, než se mnou mluvili měli tu čest s mým tátou. To vám je zvláštní člověk, jakmile slyší něco jako npř: „musíte“ nebo „jste povinen“ a podobně, a jakmile to slyší povýšeným tónem (málo kdy tomu tak není), začne mu náhle hlas znít hlasitěji dokonce arogantně až méně vlídně. První jeho reakce může být asi takováhle: „CO ŽE JÁ MUSÍM?!“,… „ CO ŽE JSEM POVINNEN?“ zvýšený hlas pak už jen cituje paragrafy, jež prokládá sarkastickými poznámkami o inteligenci onoho nebožáka, který byl tak bláhový a užil jako první ne zcela vlídný tón. Tohle jsem ještě nevěděl, pořád stojíme před domem.
Když byl můj vyjevený výraz oněm opičákům již dostatečně nepříjemný, rozpovídali se. „Aby jste věděl o co jde, dostali jsme správu, že došlo ke znásilnění.“
…. Cože?.... Znásilnění? … no,… a…?“ povídám.
… „Máme udání na vás.“…
Na řádnou chvíli jsem je obšťastnil ještě vyjevenějším kzychtem…. Po dlouhé pauze jsem se konečně na něco zmohl
… „Cože?,… na mě?,
… Jak jako na mě udání? to jako myslíte MOJÍ osobu?
… to nechápu?... cože?...
… Znásilnění?… „
„Asi o nic nepůjde, prověřujeme to“ Řekl starší z nich. Začal jsem věřit, že jde o policisty a nikoli chlápky co mi chtějí ublížit, takovou blbost na vás může vybalit jedině policista.
„Nemáte nějaké nepřátele?“ zeptal se mladší. Vspoměl jsem si na jednoho prezidenta „za velkou louží“, na mocné, kteří mě mají za obtížný hmyz, na „Politiky“, kteří mi připravují veterinární lékařskou a sociální péči, abych nesmrděl a neroznášel nakažlivé nemoci. …
„No, těch bych měl“ povídám,… když v tom se mi rozsvítilo.

„Víte už přes půl roku nám na pevnou linku neustále někdo volá a poslední měsíc nám přicházejí správy SMS, které polorobotím hlasem říkají spoustu úchylných hovadin.“ Můžu vám dát číslo z kterého to chodí, už jsme chtěli telefon odhlásit“ povídám.
Ukázalo se, že to posílala nějaká zvrhlá pološílená ženská. Několik dní před tím, než se ti dva sympaťáci objevili zaslechl v jedné z takových správ můj otec jméno „Štoček“, naše jméno. To korespondovalo také s tím, že páni z kriminálky neměli naprosto tušení, kterého Štočka si „vzít na paškál“, či prověřit.
Tu ženskou na tátův popud, kontaktovali, (proč tušil o koho jde by bylo na dlouho) ta sice zapírala, nicméně od té doby sprosté SMS telefonáty přestaly.

Tato příhoda je příklad, jak monitorovací systém funguje, a to šlo "jen o několik sprostých SMS".