Zdá se, že v morálním chlévě, vířícím kolem nás se vzrůstající energií, nezbylo nám už naprosto a doopravdy nic, co bychom mohli odsouvat stranou s pocitem či vírou, že je je to přece tak absurdní, nemyslitelné a nemožné, že není třeba se tím vážně znepokojovat. Jsme totiž ve fázi, kdy možné je doslova všechno! Kdy hloubka blbosti a nestoudnosti, do které nás ze svých mediálních trub téměř denně a bez milosti svrhává bojový a fanatický oddíl našich rudo a rusobijců, je absolutně bezedná. Kdy střelba těchto fanatiků do řad reálně a střídmě uvažujících lidí je hustší a hustší a zvyká nás na ideu, že jít např. na Kavkaz a podněcovat tam nenávist proti Rusku, je dobré a spravedlivé, protože Rusku to škodí – a tímto jediným to získává nejsvětější posvěcení.
Takto huboce a lidsky zdůvodňuje svoji zamýšlenou nominaci Kocába na Nobelovu cenu Míru jistá skupina, která se svým návrhem vtrhává v těcho dnech do médií i do našich nebohých hlav. Je to neuvěřitelné samo o sobě, a ještě neuvěřitelnější a bezostyšnější o to, že náš slavný bijec Ruska - ať už socialistického nebo kapitalistického (to je mu docela jedno) – vstoupí v tahu za svou nominaci do boje s Nicolasem Wintonem, zachráncem stovek jemu zcela neznámých dětí.
Winton a Kocáb – láska a nenávist.
Takovýto souboj je u nás tedy dnes možný i myslitelný a o jeho výsledku se vážně diskutuje.