Koho by Havel rád viděl na Hradě nevíme, ale zato víme, koho by tam za žádných okolností vidět nechtěl. Tím nechtěným a v očích exprezidenta zřejmě nejobávanějším pretendentem na prezidenstký úřad je Šimon Pánek, jeden ze studentských vůdců sametové revoluce a dnes vedoucí činovník organizace Člověk v tísni. Na první pohled to takto ovšem nevypadá, naopak jevově se situace jeví přesně naopak. Totiž tak, jako kdyby si Havel právě Šimona Pánka uměl v hradních prostorách představit nejsnadněji. Vždyť už dvakrát (naposledy před několika málo dny), při úvaze, koho by jako vzdáleného následovatele T.G. Masaryka a méně vzdáleného následovatele sama sebe viděl nejraději, vyslovil právě Pánkovo jméno.
V čemž právě spočívá rafinovaný havlovský fígl. On totiž Havel – a to by si všichni politologové u nás měli zapsat za uši – není žádný hlupák. Ví a pamatuje si velmi dobře, že kdykoli vyslovil jméno politika či politickou stranu, které by voličstvu doporučil – v posledních volbách do sněmovny to např. byla Strana zelených, šlo o klasický polibek smrti, který nejen zeleným prohrál volby, ale - jak situace vypadá - vygumoval je z politického dění naší země nadobro, navždy a zřejmě i na věčné časy.
Citlivý politik, jakým Havel bezesporu je, si tyto třpytivé momenty své kariéry dobře pamatuje a umí s nimi obratně pracovat. Kdo se mu nelíbí, toho pochválí – a čeká, do jakých kotrmelců se jím pochválený dostane. Teď je to tedy nebohý Šimon Pánek a příště to bude někdo další, který exprezidentovi jaksi „přestane chutnat“. A tak nakonec jen povzdech: Kolik z nás, obyčejných smrtelníků, by takovouto mocí vyřazovat nechtěné či nepohodlné rádo disponovalo.