Bylo to nechtěné kouzlo okamžiku. Jednomu starému fašounovi uklouzl jazyk o milimetr víc než normálně, postižení zaprotestovali, a všichni se starým fašounem spříznění - ti nezakuklení i ti zakuklení - se seběhli do houfu, aby proti tomuto zaprotestování zdvihli hlasy. Při takovémto rozčilení spadly těm okukleným jejich kukly na zem, takže jsme je náhle spatřili nahaté a získali tak možnost seznat, kdo je kdo. A stalo v té souvislosti to nejneuvěřitelnější. Na obranu starého fašouna se ozval i hlas z nejbližšího prezidentova okolí. Pochopitelně jsme v tu chvíli zpozorněli i jali se dumat, jak blízko je tento hlas k hlasu samotného prezidenta, či ( a to už se zděšením), nejedná-li se dokonce o hlas jediný, spojený, čili vpodstatě hlas prezidentův. To podezření se dalo vyloučit následujícím: Jít do minulosti a najít v ní činy či výroky, které by toto podezření jednoznačně vyvrátily. A tak jsme hledali, ale nacházeli málo přesvědčivého. Z kteréžto spornosti se nynořila otázka není-li shora uvedené podezření nakonec pravdou? A nestojí-li právě tahle pravda za oním všeobecně sdíleným míněním, že onen starý fašoun je nesesaditelný právě proto, že je fašoun. A že kdyby fašounem nebyl, obíhal by už dnes pilně úřady a hledal si nové zaměstnání.
Hrozivé na celé téhle záležitosti je, že se jí vytváří příklad. To, co je na hradě, může se praktikovat i v podhradí, řeknou si např. tisíce starostů stejné víry, jaká vládne nahoře, a Masaryk aby se tím nekonečným obracením v hrobě utloukl.