Možná každý z nás si už tímhle očistcem prošel. Že si na nás tak zvaně někdo zasedl. A ať už fyzicky, či psychicky, anebo kombinací obou těchto potěšení nás zadupával do země tak účinně a vytrvale, že se nám v určitých momentech chtělo třeba i umřít, protože jen tahle pěšinka se naším zmučeným smyslům vyjevila jako už ta jediná schůdná zpátky ke klidu.
Tohle se samozřejmě až dosud odehrávalo v menších pracovních či školních kolektivech, tak říkajíc ukryto před zraky světa, a nikdy nikoho nenapadlo, že by podobná nízkost mohla vyplout až do nejvyšších míst jakékoli státní sféry. Ale hle, co nedokázal svět, dokázali jsme my Češi. Ministr vnitra Kubice nemá rád policejního prezidenta Lessyho, opakovaně ho vyzývá k rezignaci (tím častěji a hlasitěji, čím se práce policie zlepšuje), ale protože jeho výzvy nenacházejí v uších policejního prezidenta očekávanou odezvu, zve si tohoto vzpurného muže k sobě do kanceláře, aby mu zde stereotypně oznamoval, o kolik korum mu to zase strhl ze služebních příplatků. Okatě to přitom nespojuje s práci policie či jejího prezidenta, s tou je jakoby spokojen, ale svými srážkami příplatků dává tomuto prezidentovi najevo, že je mu fujtajbl nikoli z jeho práce, ale výhradně a jen z jeho osoby. Ví samozřejmě, že tohle je to nejurážlivější, s čím si je možno na člověka vyšlápnout, a proto tak opakovaně činí a pevně věří, že tímto čistě „osobním přístupem“ zlomí prezidentovu vůli ministrově tlaku vzdorovat a svou funkci u policie dále bránit.
To všechno se tedy u nás odehrává před zraky celého mlčícího národa i vlády, a učitelky na našich školách možná stále ještě ujišťují děti o tom, jak je šikana ve škole i ve společnosti ošklivá a odsouzeníhodná.