Představitelé církví dostali (zřejmě z úřadu vlády, či rovnou od premiéra Nečase), zprávu o chystaném pátečním datu podpisu vládního restitučního balíčku zhruba týden před tímto datem. Téměř celý týden měla tedy tato výbušná novina čas na to, aby se prohnala z Prahy na západ až k Šumavě a Krušným horám a na východ až k Javorníku, aby prošmejdila kouty továren, kanceláří, kaváren, pivních náleven i politických kabinetů, vyvolala polemiku, protesty a možná též vzbouřila národ k poslední zoufalé obraně proti loupeži páchané přímo na jeho těle – ale hle – on se udál zázrak. Ona novina se nikudy neprohnala a zůstala jako žádné jiné státní tajemství předtím neprodyšně uzavřena jak v úřadu vlády, ze kterého vyputovala, tak uvnitř stěn církevních úřadů, kam jedině a zcela výhradně byla doručena. To ticho v národě, pověstném svou povídavostí, řve až do dnešních dnů a poskytuje toto jedině možné vysvětlení: vláda ve věci data podpisu zavázala církevní úřady k zachování nejhlubší mlčenlivosti coby podmínky k jejímu hladkému a nerušenému průběhu – a církve – při vidině oněch miliard a milionů, které jim při jazycích za zuby spadnou do klína – dokázaly spiklenecky a za zády národa – stejně jako vláda – poctivě, důsledně, svědomitě a tak jako nikdy držet ústa na zámku. A to až do okamžiku zhruba dvanáct hodin před datem podpisu, kdy mafiánská vláda usoudila, že teď ani opozici, ani uličnímu lidu a ani ústavnímu soudu potřebný čas k žádné účinné protiakci nezbývá – takže je bezpečno vyjít s novinou ven. Tak se i stalo, komplot hodný té nejprohnanější větve sicilské mafie vyšel, a nechal národ stát s otevřenou pusou nad stále zvyšující se mírou zlotřilosti, s jakou si s ním vláda dovolí jednat. I s otázkou, jaké další podlosti je možno od ní očekávat příště.