Hned vám to osvětlím. Představte si, že jste řadovým pracovníkem jisté dílny a máte tu smůlu, že máte nejen oči a uši, které vidí a slyší, ale současně ve vás pracuje cosi jako společenské svědomí. A to svědomí vnímá, třídí a hodnotí - a činí závěry. Např. takové, že v dílně vládne šlendrián, v němž jako do bezedné jámy padají prostředky, které - kdyby byly řádné využity - ušetřily by desetitisíce korun - vaší dílně, fabrice i státu. Už to samo o sobě ve vás vzbouří tužbu s tímto nepořádkem něco udělat, vyhodnocujete jednotlivé ztráty a sčítáte je vduchu dohromady, a při tom pinožení dojdete jednoho dne k šokujícímu poznání: že na mnoha místech není ten šlendrián pouze důsledkem běžné lidské lenosti, pohodlnosti či lhostejnosti, ale že je jistou partou v dílně - ba dokonce i několika partami - vytvářen uvědoměle i cíleně. Se záměrem zkomplikovat či dokonce znemožnit kotrolu - aby se pak lépe a zabezpečeněji mohlo KRÁST.
To vás nadzvedne, vaše smysly se zostří, najednou se ocitnete jakoby ve spravedlivém tranzu, už nezaznamenáváte všechny ty prohřešky a na ně navazující krádeže jen do paměti, začnete si je též zapisovat, a když dojdete k názoru, že jste jich už shromáždil dostatek na to, abyste s nimi vyšel ven, uděláte to. Zamíříte do kanceláře dílovedoucího, na cestě k jeho dveřím si představujete, jak vás za zaznamenané a prověřené důkazy o zlodějně v dílně pochválí, jak si vás i na prsa přivine a poděkuje vám, ale ono proběhne všechno opačně. Protože on pan dílovedoucí, když pochopí, kam to míříte, nemilosrdně váš výklad přeruší a docela na vás i zařve, co si to dovolujete někoho obviňovat, a vpálí vám do zděšené tváře, že poměry v dílně poběží tak, jak až dosud, a v žádném případě ne tak, jak vy byste si asi vy představoval.
Vypotácíte se z jeho kanceláře jako opařený a slibujete si, že od tohoto okamžiku zavřete oči uši před vším lupičstvím a chmatáctvím v dílně na tisíc zámků - a opravdu to pak nějakou dobu plníte. Ale přece jen to vaše zatracené svědomí se po čase začne zase ohlížet po tom či po onom docela už otevřeném kradláctví, a když pak svého představeného uslyšíte,jak na dílenském shromáždění za přítomnosti ředitele burácí, že jej - my zaměstnanci - ne dost razantně potíráme, začne ve vás hlodat naděje, že možná už mezitím změnil názor. A že kdybyste tedy teď za ním přišel se svým seznamem nových a prověřených důkazů o docela už vážných kriminálních činech, které jste od vašeho prvního jednání v dílně zaznamenal, dopadnete líp, než posledně. A tak zaklepete znovu na dveře jeho kanceláře a dočkáte se tentokrát nikoliv řevu, ale výsměchu. Ale nejen výsměchu. Též výstrahy - řečené sice jen mezi řádky, ale přesto naprosto zřetelné - že když nepřestanete obtěžovat, budete si muset hledat místo jinde.
Takže se zas klidíte za dveře a teprve za nimi vám to dojde: že totiž členem toho zlodějského gangu v dílně musí být také on sám - DÍLOVEDOUCÍ. Jiné rozumné vysvětlení téhle situace neexistuje. Ale co teď s tím? Jít ještě výš – třeba za samotným ředitelem? Ale co když tam dopadnete stejně? To vás pak ten vyhazov čeká nejspíš natotata.
Máte rodinu. A tak od tohoto okamžiku mezi sebe a zlodějnami v dílně spustíte cosi jako zrakem , sluchem i svědomím neproniknutelnou stěnu a vydržíte s tím až do odchodu do důchodu.
Laskavý čtenář jistě podobenství mého příběhu pochopil. Vy - to byla a je naše policie - a dílovedoucím není nikdo jiný než náš premiér Nečas a jeho nejdůležitější ministr Kalousek jakoby spojení do jediné postavy. Premiér, který v časech kauzy Casa zhulákal policii slovy, že to nebudou její plukovníci, kteří budou určovat co a jak se bude v naší republice dít, či nedít, a finační ministr, který policejní spis ke stejné kauze označil za vyložené svinstvo. Podobné FUJ mezi oběma pány pak zavládlo i při posouzení současné kauzy Julínek, jejíž policejní spis označil ministr za dílo negramotného idiota, zatímco premiér se kauze co nejupřímněji vysmál a do budoucna jí dal šanci stát se největší blamáží v české policejní historii. Že je v té předpovědi přítomna i výhrůžka budoucích vyhazovů, je jasné každému, zvláště pak oněm policejním vyšetřovatelům, kteří ve snaze odkrýt stamiliardové zločiny z posledních let potí v probíhajích dnech doslova krev. Oni jsou veledůležitým údem výkonné státní moci a jakou odměnu za svoji hektickou práci sklízejí od nejvyšších dvou hlav této moci, sledujeme nyní všichni jakoby v přímém přenosu. A právě v tomto přesmutném i stěží uvěřitelném dění, možná na celém světě zcela ojedinělém, spočívá odpověď na otázku: Proč nebýt policistou za této vlády.