Už dva roky číhají jestřábi USA, Anglie, Francie a Izraele na záminku, která by jim bez ztráty tváře před světovým míněním umožnila napadnout Syrii, a stejné dva roky se Syrie v zoufalé sebeobranné pozici snaží s co nejúzkoslivějším úsilím tuto záminku jmenovaným zemím neposkytnout. A pak se objeví cosi jako plynový útok na jistém předměstí Damašku - a hle, hned je uvedenému čtyřlístku tzv. demokratických zemí i celému chvostu zemí k němu přiřazených víceméně jasné, že tuhle zlotřilost mohla spískat jedině oficiální syrská vláda. A to navzdory tomu, že prostá logika se tomuto závěru vzpírá s celou silou zkušeností sesbíraných lidstvem ve svých dějinách válek i záminek k nim, i navzdory zásadě cui bono? (čili zásadě komu tenhle krok prospívá?), kterou nejen kriminalisté, ale i solidní mezinárodní společenství okamžitě nasazuje při posuzování pohnutek, příčin a motivů jakéhokoli sporného činu. Ale tentokrát - a to světe div se už podruhé – naše společenství zemí tzv. demokratických si na tuto zásadu najednou vůbec nevzpomíná, desítky a stovky politologů, kteří ji v otázce mezinárodních sporů pokládají vždy jako první, protože nejspolehlivěji umí ukázat prstem na skutečného viníka zločinu, o její existenci najednou jakoby vůbec nic netuší, nikdo ji v souvislosti s tzv. plynovým útokem v Syrii nepřipomíná, nikdo ji nepoloží, protože kdyby ji položil, (či kdyby měl odvahu ji položit), jedinou logickou odpovědí, které by se mu mohlo dostat, by bylo, že tenhle útok syrská vláda prostě a jednoduše provést nemohla, protože jí absolutně a ve všem všudy neprospívá a jde naopak co nejsurověji proti samotnému zájmu její vlastní existence a logicky i proti jejímu úzkostlivému úsilí žádnou záminku – ba ani tu sebemenší – válkychtivému agresorovi neposkytnout.
Ale obraťme pozornost právě k němu - k onomu potenconálnímu agresorovi. Vždy ve své historii hledal záminky, jak zasáhnout proti domnělému a většinou vymyšlenému nebezpečí , aby pak se zástavou těchto nebezpečí na svém praporu mohl jaksi oprávněněji zaútočit. Má v tomto směru přebohaté zkušenosti a v posledních dvou letech jeho jestřábí zrak sleduje co nejzasmušileji i nejpřednostněji právě dění v Syrii. Prezident. Asad mu nevyhovuje, všemi možnými prostředky podporuje tedy jeho vnitřní nepřátele, pomáhá protiasadovským povstalcům dodávkami zbraní, ale navzdory vší téhle podpoře povstalci svůj boj proti regulérní syrské armádě prohrávají, ztrácejí jedno své opevněné město za druhým, takže je třeba – dokud je na to vůbec ještě čas - něco velkého a hlavně spektakulárního podniknout. Něco takového, co má naději vzbudit ve světě náležitou citovou odezvu, v níž by se start stovek bombardérů a řízených střel na cíle „nenáviděného“ syrského režimu dal i morálně omluvit.
Ano, jedovatý plyn, tohle ve světové veřejnosti zabírá. Dopravit do Syrie se dá stejně dobře jako ty zbraně, a povstalci se už postarají o jeho rozptýlení. (Precedens zde už konečně je – v březnu t.r. použili prokazatelně syrští povstalci plyn v Aleppu). Svět bude zburcován, za viníka se silou všech sdělovacích prostředků zemí tzv. demokratického světa určí Asad, strach ze ztráty existence či „náležité“ pověsti zajistí, že většina novinářú, politických analytiků a politologů nepoloží v debatách na TV i jinde onu podstatnou otázku cui bono?, a bůh války Mars bude moct bez obav načít své dílo.
Že přitom poteče krev nevinných lidí už jaksi patří k věci. A k vojenskoprůmyslovému komplexu USA , který si – co dělat?- nemůže prostě pomoct. Dlouhodoběji bez válek by totiž místo lidí krvácel on.

.