Nový ministr to neměl a nemá lehké. Ještě se nestačil prošpacírovat Černínským palácem coby svým novým pracovištěm a oběma nohama spadl do největší evropské krize od konce druhé světové války. A teď babo raď, jak se zachovat. Nový ministr si řekl, že snad neudělá velkou botu, když v prvních okamžicích - než se rozkouká - bude mluvit a jednat zhruba tak, jak by mluvil a jednal jeho někdejší předchůdce Schwarzenberg. A to byla jeho první a kardinální chyba, protože Schwarzenberga nepovažují Češi za Čecha. Ukrajinská krize pokračovala, nový ministr se k ní musel dále vyjadřovat, ale pořád a vůbec to nebylo ono, protože ministr si ještě stále nedokázal uvědomit onu podstatnou a veledůležitou věc: že má-li být totiž úspěšným ministrem zahraničí, to je takovým, po jehož slovech a činech nebude většina národa nesouhlasně pískat, nepotřebuje žádné rozbory a rešerše spolupracovníků, ale stačí mu jediné: představit si, co by na ten určitý nový moment ve vývoji dané krize řekl či udělal Schwarzenberg – a říct a udělat pravý opak. Tohle jediné by totiž bylo správné i morální a jedině za to by mu národ byl vděčný. Ale nový ministr tohle neudělal a nedělá to dodneška – a to je jeho druhá chyba. Což už je vážné a ještě vážnější o to, že za rohem se už šklebí třetí ministrova chyba: je jí jeho stálá a neustupující nejistota, jak se k probíhající ukrajinské krizi postavit, co říct. Lidé vidí, že si tak zvaně není jistý v kramflekách, skoro to dokonce někdy vypadá, že by chtěl říct něco jiného, než říká, ale že mu nějaké ohledy – snad na EU či na co – brání to vyslovit. Vůbec nejpatrnější to bylo v sobotu večer, kdy si ho na kobereček pozval moderátor ČT Takáč. A teď pozor: Ta slova „na kobereček“ nejsou překlep. Ono to tak totiž skutečně vypadalo. Jako ostré šípy vystřeloval moderátor na nového ministra svoje nemilosrdné – samozřejmě krystalicky protirusky návodné - otázky, jednu za druhou, proč? kdy? jak? co? proč ne? a ministr se pod tím přívalem kroutil, jako poslušný žáček se snažil odpovídat i na ty nejvšetečnější a nejdotěrnější Takáčovy vlezlosti – a ten, jakmile zaregistroval, že získává půdu - stupňoval tlak, obecenstvo cítilo, že teď už by se měl ministr moderátorově drzosti postavit, že si tak vyžaduje jeho důstojnost ministra zahraničí České republiky – ale bohužel - nedočkalo se.
Což, vedle už zmíněné nejistoty, vlastně zahrnuje i další – a to už čtvrtou - ministrovu chybu, jež by se dala nazvat nedostetkem uvědomělé důstojnosti.
Není mi jako sympatizantu strany, která ministra na jeho nový post vyslala, lehko se tímto výčtem nedostatků či omylů nového ministra prodírat, ale cítil jsem za potřebné na ně upozornit. Protože jsou – jak věřím - opravitelné. Dejme na tu opravu novému ministrovi čas.