Jsou okamžiky, a řekl bych, že je jich s během času stále víc a víc, kdy vám hruď sevře krutý pocit zoufalství. O to bolestnější, když přijde od osoby, které jste si ještě před časem docela považovali. Mluvím o prezidentu Obamovi a naději, kterou dal světu těsně po svém jmenování prezidentem USA ve svém projevu na Hradčanském náměstí v Praze. Tehdy vidina světa bez válek, bez nesmyslného soupeření velmocí a tedy naděje na mír. Ale čas oponou trhnul a dnes dopoledne promluvil ve Varšavě jiný Obama. Obama válečnický, Obama jako poslušný nástroj amerických neokonzervativců, vyznávajících jedinou víru. A to víru ve Volfowitzovu doktrinu, podle níž mají USA svaté právo být jedinou globální mocností na zeměkouli a nepřipustit, aby tato výsada a jedinečnost s nimi sdílela jakákoli jiná země.
Přesně v tomto pojetí Obama také ve Varšavě promluvil. S fantastickou impertinencí, jakou jsme snad od konce prvé poloviny dvacátého století ještě neslyšeli, prohlásil, že USA zesílí svou vojenskou přítomnost v zemích východní a střední Evropy. Docela jako by šlo o americké území, na kterých není nikoho, koho by byla potřeba se zeptat, zda o tuto vojenskou přítomnost USA stojí či nikoliv, jako by mluvil o Texasu či Nebrasce, ani nejmenší náznak, že se USA nejdříve v těchto zemích poradí a teprve pak do nich přepraví své kontingenty a hlavně pak své nukleární rakety. Ne a ne a ani v nejmenším nic takového. USA prostě – aniž by se zřejmě kohokoli na cokoli ptaly - zesílí svou přítomnost v oblasti, kterou pro svém imperiální válečnické zájmy a pro svůj strategický nástup proti Rusku považují za důležitou.
Evropa i svět zůstaly po téhle zprávě z úst amerického prezidenta jako přimrazeny. A doslova v hrůze čekaly to nejhorší. Totiž to, že vlády zemí střední a východní Evropy, o nichž byla v Obamově proslovu řeč, srazí následně paty a řeknou: ANO, JSME PLNĚ, PANE OBAMO, PŘIPRAVENI SLOUŽIT VAŠÍM SOBECKÝM, VÁLEČNICKÝM A IMPERIÁLNÍM ZÁJMŮM.
Ale on se v okamžiku téhle největší stísněnosti a obav z takovéto už víceméně zaběhnuté zbabělosti ozval jako první hlas od nás. Byl to hlas našeho premiéra. A ten hlas nám nepředstavitelným způsobem narovnal páteř a dal nám naději, že nebudeme a ani nechceme být polétavým peříčkem pofukovaným choutkami jediného světového aspiranta na vůdce světa, protože ten hlas rozhodně a nesmlouvavě řekl: NESTOJÍME O POSÍLENÍ AMERICKÉ PŘÍTOMNOSTI VE STŘEDNÍ EVROPĚ!
Pane premiére, díky za něj! I za tu statečnost! Všichni jsme tuhle vzpruhu potřebovali.