Ne, to nebylo vítězství Pražanů, těch je hodně přes milion, to bylo vítězství tisíců pražských fašistických Tupotluků. Čili kalu, které má každé město – a má jej pochopitelně i Praha. To jsou ti křiklouni a násilníci, co musí být vždy po jejich, protože jen oni mají pravdu. Pravda nic nečtou, nic nechtějí vědět o pravdě, spravedlnosti či o tom, co se ve světě a vůbec kolem nich děje, protože to by mohlo porušit posvátný oheň jejich nenávisti – a ten krucinálfagot musí šlehat vysoko, převysoko, až nad Pražský hrad a teď nejraději přímo do něj, protože tam sedí člověk, kterého oni přece za prezidenta vůbec nechtěli. Oni chtěli takového, jako jsou oni, co si cukrovou vodou přeměňoval vlasy v bojové číro, kterým si při vídeňských demonstracích prorážel cestu davem za totéž, zač teď bojují oni. Do čerta s demokratickým krámem a počítáním hlasů všelijakých babek a dědků po podělaných končinách republiky, do žumpy s takovým sajrajtem. My Tupotlukové – protože se duchovně cítíme být těmi nejnižšími párií – a vůbec se za to nestydíme - jsme na Hradě chtěli knížete, když už ne přímo krále, a my ho tam dostaneme, s tím si můžete být jistí. Protože Hradčany a Pražský hrad jsou v Praze a ne na venkovských čertech a ďáblech. To je náš slib, kterým národu sdělujeme, že ve svém boji neustaneme, dokud nám slušní občané Prahy a republiky nenakopou pořádně do zadnic.