Takže americký vrcholový politik John Kerry se široce otevřenou náručí Francii kondoloval, a při pokládání věnce na hrob obětí vrahů prohlásil, že „Amerika sdílí bolest svého nejstaršího spojence“, píše na internetových stránkách Robertsova ekonomického institutu americký novinář Finian Cunningham a pokračuje: Slova Kerryho spolu s nasládlou Taylorovou písní Měl jsem přítele se tak staly symboly nové francouzské vysokooktanové politiky citové rozjitřenosti, jejímž smyslem a cílem je přimět lidi k tomu, aby přestali myslet. Od násilných útoků ve Francii z minulého týdne rozehrávají tamní úřady nevídaný koncert národního i mezinárodního truchlení, charakterizovaného masivními pochody za jednotu národa a svobodu vyjadřování, smutečními obřady ve světle svící, ceremoniálními předáváními medailí a chvalořečením francouzských hodnot.
Potíž s touto na city působící politikou spočívá v tom, že veřejnost záměrně otupuje a odvádí ji od toho, aby namísto pláče kladla otázky úřadům. Tím totiž, že je manevrována do záměrně stupňovaného truchlení, se ocitá v nebezpečí, že bude manipulována tak, jak už dlouho nebyla. Přesně v okamžicích, kdy Kerry nabízel náruč „celé Francii“, oznámila americká vláda, že zvyšuje – a to podstatně – své válečné angažmá v Sýrii. Pentagon vyšle do zahraničí vojenský oddíl o síle 500 mužů, aby vycvičil rebely k boji proti řádně zvolené Asádově vládě. Výcvikové prostory pro výcvik „nové povstalecké armády o síle 15 000 bojovníků“ poskytnou Saudská Arábie, Katar a Turecko.
Je už široce známo, a nezamlčováno dokonce ani západními mainstreamovými médií, že konflikt v Sýrii je ústředním požárem, přiživujícím vedlejší požáry celého Středního východu, a klestící si nyní cestu dokonce i do Evropy. Vyslání americké jednotky na výcvik povstalců v Sýrii nepovede tudíž k ničemu jinému, než k dalším konfliktům na jiných místech, i k prohloubení terorizmu. Na pozadí čehož se Kerry jeví jako žhář, vyjadřující soustrast rodinám, které právě z rukou tohoto žháře ztratily své nejbližší. Jako kdyby hlavním smyslem celé předváděné hry na smutek nebylo nic jiného, než vyšlechtit člověka bez mozku. Protože spolu s tím, jak jsou lidé vyprovokováváni k pláči a truchlení, jsou důležitá fakta odsunována z jejich zorného pole do pásma neviditelnosti. Přičemž faktem nejpodstatnějším je ten, že boj Západu za změnu režimu v Syrii je kriminálním znásilněním hned několika mezinárodních zákonů, a politikové, ronící dnes krokodýlí slzy nad oběťmi v Paříži, by měli za svůj už čtyřletý avanturizmus v Sýrii sedět před mezinárodním soudem jako váleční zločinci.
Namísto toho však prezident Hollande pronáší z paluby mateřské letadlové lodi Charles de Gaulle svůj nejemotivnější životní projev o domnělých západních hodnotách, a dává své námořní flotile pokyn připojit se k silám NATO v Perském zálivu a vystupňovat tak bombardování Sýrie a Iráku – a to ve jménu boje proti terorizmu. Po slzách, stékajících z očí národa, se tak francouzské úřady chystají na Středním východě šplhat k ještě větší porci násilí, než ho ve spolupráci se svými západními spojenci dodneška spáchaly.
Avšak právě v tomto kritickém okamžiku bychom ze sebe měli shodit zátěž nadměrné citovosti a namísto ní vznášet rozumné a kritické otázky. Jak už zaznamenala několik uznávaných komentátorů, je v aktuální francouzské verzi toho, co se v Paříži událo, řada dosud nevyjasněných záhad. Tak např. policejní úředník Elric Fredou, pověřený dohledem nad incidentem Charlie Hebdo, byl po údajné sebevraždě nalezen mrtev ve své kanceláři – a to hned následující noci po uvedeném incidentu. To načasování vzbuzuje podezření, ale veřejnost se o této záležitosti z médií téměř nic nedozvídá! Ale my se ptát musíme. Byla to skutečně sebevražda? Nebyl Fredou zavražděn, aby se tak zakrylo, kdo byl skutečným inspirátorem útoku na redakci Charlie Hebdo?
P.C. Roberts už vyjádřil podiv nad různými podivnými okolnostmi oficiálně vyprávěného příběhu, včetně způsobu, jak bezpečnostní jednotky popravily bratry Kouachiovy a Amedy Couliballyho namísto toho, aby je zadržely a daly tak veřejnosti možnost si tyto domnělé vrahy vyslechnout. Jak k případu sděluje Peter Koenig, incident v Paříži spolu s pozdějším incidentem v Belgii je využíván jako nástroj šoku a děsu k ovlivnění veřejného mínění v tom směru, aby ochotně přijalo jak všechna ostřejší policejní opatření, t ak další vojenské intervence v zahraničí – což jsou právě ty postupy, které do požáru terorizmu lijí další potřebný olej.
Západní vlády a jejich přizpůsobivá média zcela viditelně vybrnkávají svou melodii na citech veřejnosti. A ta v ovzduší vysokooktanové citové zjitřenosti a strachu se uchyluje se pod ochranu právě těch úřadů, které ji do jejího stavu ohroženosti vmanévrovaly. A ty úřady neváhají a jsou připraveny i hotovy k činům, po nichž bude veřejnost truchlit ještě víc, než truchlí dnes.