Že mravní integrita a z toho vyrůstající novinářská a polemická přesvědčivost redaktorů ČT jsou sporné, ví už dnes celá republika, ale že je to až tak moc sporné dokázal v jakési své polobhajobě a poloútoku na mou osobu až Marek Wollner v článku Špínomet pana Mana, otištěném 5. května v Literárních novinách. Oč jde: Koncem dubna mi v témže listě vyšla noticka Podvodný manipulátor Marek Wollner, ve které jsem si vzal na mušku manipulativní povahu jeho pořadu Bomby s rudou hvězdou, vysílaného v rámci Reportérů ČT 27. dubna, ve kterém se zcela zřejmým protiruským záměrem proti sobě postavil počet Čechů zabitých v jediném americkém – a to únorovém - náletu na Prahu, kterých bylo 800, s počtem Čechů zabitých ruskými letci bombardováním přífrontových sídlišť v celém závěrečném období války, kterých bylo 1300. Čili šlo o srovnání nesrovnatelného, ale Marek Wollner to srovnání bez shora uvedných veledůležitých okolností – respektive s jejích goebbelsovským zakrytím – chladnokrevně provedl. Zkrátka a dobře ruští letci zabili 1300 Čechů a američtí jen 800 Čechů, to byl základní údaj, jenž zazněl na samém počátku Wollnerova díla, a byl zcela zjevně zacílen k tomu, aby si jej posluchači jako nejzákladnější informaci z celých Bomb s rudou hvězdou dobře zapamatovali. Zapiš si tedy za uši, posluchači ČT, že ten poměr je 1300 ku 800 v neprospěch Rusů, a pomni proto, že američtí letci šetřili naše životy jak jen to šlo, kdežto Rusové to na nás shůry sypali hodně zhusta a hlavně nemilosrdně.
Takové tedy bylo ideové vyznění Wollnerova pořadu a takto měl též ideově na posluchače – hlavně na mladé a nejmladší – zapůsobit. Samozřejmě, při politickém zaměření ČT nikdo živý v této republice nemohl čekat, že by snad Marek Wollner mohl kdy říct pravdu a prozradil nám, že ve skutečnosti bylo všechno naopak. A to tak, že angloamerickým pumám padlo za oběť 12 000 Čechů a ruskými už uvedených 1300 Čechů, a nečekal jsem to pochopitelně ani já. Ale že si tuhle pravdu dovolí lidé v Reportérech ČT postavit na hlavu a udělají z amerických letců válečné gentlemany a z ruských gangstery, toužící pít českou krev, to už pro mě mě bylo až příliš. Takže jsem vstal a napsal jsem článek, který i Marka Wollnera – jak vidno – pozvedl ze židle. A začal psát na oplátku on.
A cože to napsal? Zahájil – pro mě naprosto nečekaně – obhajobou svou i široce rozvětvené rodiny svých předků jako zemitých vlasteneckých Čechů, kteří proti nacistům bojovali na několika frontách a utrpěli přitom i lidské ztráty. Jako kdybych jej já tím, že jsem ho obvinil z gobbelsovského zakrývání faktů, obvinil jsem současně i jeho předky z válečné kolaborace s Němci – a on tedy pocítil povinnost se jejich cti proti mému nactiutrhačství postavit.
Řeknu vám, že mi takovéto nepochopení věci ze strany vedoucího pracovníka ČT doslova vyrazilo dech. Ale to byl jen začátek mého podivování, protože hned poté následoval další úder. A to když jsem si přečetl větu, kterou si Marek Wollner nechal pro potřebu její zvýšené údernosti vytisknout tučně. Ta věta zazněla takto: Nesrovnávali jsme, kdo má na svědomí více civilních obětí, jestli Američané, nebo Rusové.
Jako by mi ta věta měla vypálit do hlavy ohnivé oznámení, že jsem se 27. dubna, rozpálen až do běla právě oním tehdejším Wollnerovým srovnáním (a nyní tedy popřeným), musel vrhnout k počítači nikoliv v životě opravdovém, ale ve snu. Jenže ten článek, který jsem tehdy do klávesnice vyťukal, pak na několika serverech vyšel, takže žádný sen, pane Wollnere, ale skutečnost, kterou jste si prostě dovolil zatlouct. A v témže duchu jste pokračoval i dál. Když jste seznal, že se zdoláváním mých argumentů byste měl možná potíže, přemístil jste zrak z nich na mě. Se šťastným nápadem, že nedá-li se mnoho dělat s mými argumenty, bylo by snad možné vyšlápnout si na mou nepatrnost skrze mou osobu. Zkrátka mě nějakým šikovným způsobem znectít a tím automaticky znectít také to, co jsem napsal. Kdesi jste si zalistoval a dočetl jste se, že kromě Literárních listů, LUKu a různých internetových serverů píši i do Halo novin. A už jste to, po čem jste tak horoucně pásl, měl. V mžiku jsem se z občasného přispěvatele do Halo novin stal ve vašem podání spolupracovníkem Halo novin, pak také dokonce dvakrát či třikrát propagandistou Halo novin, (kdybyste měl víc času a trpělivosti, dotáhl bych to u vás možná až na šéfredaktora Halo novin), a tím jsem ve vašem pojetí a duchu i v pojetí a duchu celých Kavčích hor klesl ze spořádaného občana na pozici nejopovrhovanějšího vyvrhela a ničemy čekého národa. Prostě jste si to se mnou rozdal na férovku.a jediným úderem jste mě poslal na podlahu. A já na ní teď momentálně ležím – a bůhví jakým to zázrakem – nemám vůbec pocit poraženého. Čím to asi jenom, propánakrále, může být?