Jak je dobře známo, byla na západě nejdříve Američany inspirovaná organizace NATO (1949), a teprve po ní vznikla v roce 1955 jako její protipól Rusy inspirovaná Varšavská smlouva. Ty organizace zde stály jako vojenská vyjádření boje dvou protikladných polititických i ekonomických systémů – západního kapitalizmu a východního socializmu. Když pak na východě na rozmezí 80. a 90. let vydechl socializmus naposledy, následovala brzy poté, a to v r. 1991, logicky i úmrť jeho vojenské součásti - to je Varšavského paktu. Zdánlivě tak NATO ztratilo svého rivala a lidé očekávali, že po jeho odchodu ze scény zratilo NATO společně s ním i smysl své další existence, a že tedy bude rozpuštěno, stejně jako byl předtím rozpuštěn onen jeho varšavský rival. Všichni, kdo tomuto nesmyslu věřili (včetně tehdejšího našeho prezidenta Václava Havla), mu věřili proto, že sedli na lep jedné z prvních severatlantických lží, podle níž bylo NATO ustaveno jako pakt obranný. Kdyby tomu totiž tak bylo, pak by NATO skutečně ztratilo svůj smysl – nebyl zde už přece ani socializmus ani jeho vojenská složka - tak proti čemu se mělo nyní bránit – a tedy dále existovat?
Jenže samozřejmě, NATO nebylo nikdy zamýšleno jako pakt obranný, ale naopak jako pakt útočný. A útočník si oběť svého útoku vždycky najde, jeho útočný apetit není ani časem a ani prostorem ohraničený, protože po první jeho oběti bude s největší pravděpodobností následovat i oběť druhá - a třetí, skoro by se dalo říct, že pakt útočný má předpoklady k tomu, aby ve svých výbojích a ve svém rozšiřování žil život věčný (dokud ovšem kladivo nedopadne). Což není jen teorie organizace NATO, ale i její praxe, jak jsme ji zvláště v posledních letech, kdy se k vládním úřadům ve Washingtonu probojovali tzv. neokonzervativci, mohli dobře pozorovat. Jen vzpomeňme: Clintonova vláda zadupala do země dohodu, kterou prezident Bush starší uzavřel s Moskvou v roce 1990. Podle této dohody výměnou za moskevský souhlas se znovusjednocením Německa a jeho zapojením do NATO, vyslovuje Washington svůj souhlas s tím, že se NATO nebude směrem na východ rozšiřovat. Tehdejší americký ministr zahraničí James Baker spolu s tehdejším americkým velvyslancem v Moskvě Jackem Matlockem i příslušné dokumenty jsou svědky skutečnosti, že Moskvě bylo tehdy na psí uši a sto duší slíbeno, že expanze NATO do východní Evropy se jako eventualita dalšího politického vývoje vylučuje. V roce 1999 však Bill Clinton učinil z vlády Bushe staršího lháře, když NATO přivinulo do své náruče Polsko, Maďarsko a naši republiku, a prezident Bush mladší pak učinil svého otce lhářem dokonce dvojnásobným, když v roce 2004 dovedl do NATO Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko a Slovensko. Což stále ještě nebyl konec, protože v roce 2009 přistrčil prezident Obama do NATO ještě Albánii a Chorvatsko. A dokonce ani tím se ambice Washingtonu zatáhnout do NATO další země nevyčerpaly, protože v plánu je ještě přijetí Černé Hory, Bosny a Hercegoviny, Makedonie, Ázerbájdžánu a dokonce i Gruzie, jež byla po staletí částí Ruska. Kus glóbu, který byl dříve částí Sovětského svazu, se tak má stát částí impéria washingtonského.
A proč celé tohle doslova šílené tažení za nekonečnou velikostí NATO? Odpověď na tuto otázku poskytují dvě omezení, která si NATO do svého rozšiřovacího programu zařadilo: Za prvé: Do organizace NATO nebude nikdy přijato Rusko. Za druhé: všechny do NATO nově přijímané země nechť jsou nejpřednostněji ty, které se nacházejí v blízkosti ruských hranic.
Jasné, že ano? NATO, vedené americkými generály, plánuje obkolesit Rusko ze všech možných světových směrů, navézt do tohoto obkličovacího prstence své nukleární rakety (už se tak stalo v Polsku a v baltských zemích a mělo se tak stát též na východní Ukrajině), a pak vynést směrem k Rusku svůj diktát. „Buď budete tančit, jak my budeme pískat, nebo to na vás spustíme! Protože válka jaderná je ta jediná, kterou s vámi nemusíme nutně prohrát.“
Jde tedy o plán zločinného útoku proti zemi, která se ničím neprovinila (a konkrétně nás zbavila hrozby vyhubení hned po Židech), nemá vůčí západním zemím žádné útočné úmysly, jak přiznala i výroční zpráva Pentagonu z června t.r., ale má prostě tu smůlu, že existuje a není už jen z morálních důvodů ochotna na všechny zločinné plány výbojů, jež si Washington vymyslí, kývnout. A pak, jak prozradila Madlen Albrightová ještě v době, kdy byla ministryní zahraničí USA. Rusko má příliš mnoho surovin, což podle jejího mínění není spravedlivé. To kdyby k nim měly přístup USA...
To je jádro pudla, o tohle s pomocí svého beranidla NATO dnes Washington ve světě hraje a jedná tak ve shodě se slovy svého prezidenta, pronesenými 11. února t.r. pro stanici Vox:
„Musíme mít nejsilnější vojenskou sílu na světě a musíme, příležitostně, zkroutit ruce zemí, jež by nedělaly to, co my potřebujeme, aby dělaly.“
Není podle mě vyjádření, dokazující násilnické a kriminální myšlení člověka (a přeneseně i státu, v jehož čele stojí), srozumitelnější než to, které Obama – a to dokonce pro veřejnost - pronesl. Jako v pověstné kapce rosy se v něm obráží celá jen do sebe zahleděná agresivita a bezohlednost nejen amerického prezidenta, ale celé dnes vládnoucí washingtonské kliky i válečnické organizace NATO, v níž má tato klika rozhodující slovo.
Činy NATO jsou veskrze zločinné, prohlásil náš lékař a podplukovník MUDr. Marek Obrtel, a po několika letech zahraniční práce v ní věděl zřejmě velmi dobře, o čem to mluví. K čemuž je možno dodat: Bylo chybou, řekněme z neznalosti či nedoinformovanosti, když jsme do této organizace vstoupili, ale stává se už zradou našich humanitních tradic i odkazu někdejších našich morálních autorit, když v ní i dnes, kdy je už její skutečná tvář dostatečně zřejmá, zůstáváme. A to nejen proto, že ji považujeme za nemorální a kořistnickou, ale i proto, že pokud nás dnes před někým chrání, pak před nikým jiným, než před ní samotnou.
Je tohle ten pravý důvod – a s tou otázkou se obracím na vládu a zvláště pak na naše ministry zahraničí a obrany - proč jsme v NATO?