Ano, chtěl být občanem země, jejíž vláda, jestliže jednou řekne a zdůvodní, proč jsou kvóty pro uprchlíky pitomost, si dokáže stát za svým, a třeba i jediná z celé Evropy je ochotna jít se svou pravdou až k mezinárodnímu soudu, protože dobře ví – a dějiny Evropy ji o tom už mnohokrát přesvědčily - že většina v žádném případě neznamená pravdu, a že ten, který svou pravdu zahodí jen proto, že většina stojí proti ní, či proto proto, aby té většině nedělal problémy - jak česká vláda svůj ústup Bruselu zdůvodnila - si počíná nejen zbaběle, ale i nemoudře. Protože jen ze střetu dvou protikladů vychází pravda najevo, a nemůže vzejít z řešení, kdy se jedno ze stanovisek dá k ledu, aby pak to druhé (a třeba hrubě nesprávné), mělo hladkou cestu.
Teď ji víceméně má, protože Slovensko zůstalo se svým nesouhlasem s kvótami z celé Evropy samo. A my, kteří jsme proti kvótám brojili snad ze všech nehlasitěji, jsme Slováky věrolomně opustili právě v okamžiku, kdy jsme měli jedinečnou možnost dokázat činem, a nejen už jen krasořečněním, že oni jsou našimi nejbližšími, že jsou našimi skutečnými braty, že jsme připraveni pomáhat jeden druhému tak, jak jsme ještě v historii připraveni nikdy nebyli. Co slov o tomto našem novém a skutečně rovnoprávném bratrství v posledních letech zvláště z naší strany padlo, a ve chvíli, kdy přišel okamžik, aby se stvrdilo skutkem, vláda ČR od svého nesouhlasu s kvótami – aby se na ni panstvo v Bruselu nemračilo - prostě ustoupila, postoj Slováků ji přestal zajímat, a de fakto je nechala na pomyslném pranýři odbojníka tzv jednoty EU opuštěné.
Moc bych chtěl teď stát mezi nimi, cítit tu hrdost národa, který jde za svou pravdou bez ohledu na to, jestli se na ni někdo mračí či nemračí, jestli je sám nebo v tlupě, protože prostě ví, že má pravdu. A je mi naopak smutno z pomyšlení, že mě poslední skutek naší vlády postavil do postavení občana národa poněkud věrolomného a zčásti i nespolehlivého, bráním-li se už co neusilovněji vyslovit i ono adjektivum, které každý z nás ovšem spolehlivě tuší.