Naší silou musí být především síla mravní, učil nás náš první prezident T. G. Masaryk, a abychom si to dobře pamatovali, byl na jeho přání vetknut do prezidentské vlajky ČSR nápis Pravda vítězí. Stalo se však – a vina těch, kteří to způsobili, by měla být dobře zdokumentována a odměněna – že jsme do dnešního dne ztratili jak pravdu, tak i mravnost, a to za výhodnost, čili kalkul. Měli jsme po pádu socialismu na vybranou: buď půjdeme do party silných a loupeživých, nebo do party slabých a loupežníky ohrožených.
Řekli jsme si, že bezpečněji nám bude mezi silnými – a že jsou i loupeživí a že lžou, až se jim od huby práší, že nás už tak moc vzrušovat nemusí. Vždyť loupeživý i lživý je dnes už skoro celý svět, tak proč bychom se zrovna my měli stavět na zadní? Ne, na Masaryka a jeho sílu mravní i jeho heslo Pravda vítězí raději zapomeneme, a mezi silnými loupežníky nám bude dobře i teploučko.
A tak jsme v roce 1999 vstoupili do NATO a ještě v témže roce vyslovila tehdejší česká vláda svůj souhlas s přeletem amerických bombarďáků přes náš vzdušný prostor k tzv. humanitárnímu bombardování tvrdolebých Srbů, odmítajících pochopit, že Jugoslávie musí být rozkotána, aby na jejím území – v Kosovu – mohla vzniknout největší americká vojenská základna v Evropě. Dnem tohoto souhlasu i následným tichým dennodenním šuměním bombardérů NATO letících převysoko nad našimi věrolomnými hlavami a přetížených pumami, určených na hlavy těch, kteří jediní na světě protestovali v roce 1938 a 1968 proti bezpráví, které se na nás světové zlo dopouštělo, začal náš morální sešup, který se do dnešního dne nezastavil.
Přišly války USA a NATO za rozchvácení zemí Středního východu s cílem zmocnit se tamních ropných nalezišť, a my jsme se – třebaže jen symbolicky – už těchto loupeživých výprav zúčastnili. A přišel ukrajinský Majdan, pěti miliardami amerických dolarů zainvestovaný proto, aby americké válečné loďstvo ovládlo z Krymu Černé moře, ze kterého by pak mohlo pálit na Rusy ne už jen svými raketami strategického doletu, ale i raketami doletu středního a krátkého, a též, aby se pozemní raketová vojska USA a NATO dostala do nejvýchodnějšího cípu Ukrajiny, z něhož je to už tak líbezně blízko matičce Rusi Moskvě. A od ní – už rozbořené – aby pak speciální americé pluky průmyslového využití mohly vyrazit k oněm tak žádoucím ropným nalezištím na Sibiři, o kterých Madlen Albrightová tak bezelstně prohlásila, že jich má Rusko nespravedlivě mnoho.
Zapamatujme si v souvislosti s tímto plánem, který díky Bohu nevyšel, že na jeho počátcích a přímo na ukrajinské půdě, kam je nikdo oficiálně nepozval, působili i naši politici jako Štětina , Füle, Schwarzenberg, Kocáb a další, že zde aktivně burcovali lid do povstání proti řádně zvolené vládě i prezidentovi – a kdoví, možná že i pelmeně či vodku z amerických dolarů zakoupenou a zdarma zde povstalcům rozdávanou, ochutnali. A nejspíš viděli i davem pobité policisty, kteří se nesměli bránit, aby svou obranou nevznítili požár, ale nehlo to s nimi, protože už jsou takoví, a potože jsou již takoví, byl pro ně Masaryk už tehdy dokonale mrtvý muž.
Nebylo tedy divu, že oni a jim podobní a dokonce i činitelé vládní, od Masaryka už osvobození, se během ukrajinské krize s námi všemi rozeběhli do nyní ještě utuženějšího světového protiruského houfu, protože ten – a jiné hledisko se už nebralo do úvahy – má v příštím očekávaném vypořádání se – větší naději na výhru a zisk.
A Rusku – aby je dostali na kolena – se vyhlásily sankce, a vyhlásili jsme je samozřejmě i my, protože – jak jsme neustále poučování – přece už dnes někam patříme a musíme se podle toho chovat. Čímž se nám zkrátka a dobře říká, že jsme se ocitli v houfu loupežníků a lhářů a nesmíme se tedy od loupežníků a lhářů odlišovat. Takže se smiřme s tím, že budeme i v budoucnu fandit zemi na východ od nás, která už předlouhé měsíce utiskuje a ponižuje své spoluobčany ve svých východních a jižních oblastech za to, že jako Rusové mluví a myslí rusky. Kývněme též na to, že náš velký zaoceánský spojenec, který se od skončení poslední války vojensky angažoval v Číně, Itálii, Řecku, na Filipínách, v Jižní Koreji, Albánii, Iránu, Guatemale, Libanonu, Sýrii, Jordánsku, Libanonu, Egyptě, Indonésii, Britské Guyaně, Vietnamu, Kambodži, Kongu/Zaire, Brazílii, Dominikánské republice, Chile, Řecku, Východním Timoru, Nicaragui, Grenadě, Libyi, Panamě, Iráku, Afghánistánu, Salvadoru, Haiti, Jugoslávii, bude i v budoucnu vojensky intervenovat a zabijet lidi i v dalších a dalších zemích a bude je rozhánět do všech končin světa a s gustem prazvlášt horlivým pak do Evropy, a pokaždé bude požadovat, abychom mu v tom, my Češi, aspoň symbolicky – čili morálně – dělali komplice. A my mu – přes jisté počáteční brykule samozřejmě - nakonec přece jen vyhovíme, protože z něj máme strach (vždyť teprve před necelým rokem prohlásil Obamovými ústy, že zkroutí ruce těm zemím, které by nedělaly to, co on si přeje, aby dělaly), a pak platí to už řečené a současně i zbabělé, že přece už dnes někam patříme…
Spokojíme se i s tím, že pravda – stejně jak je tomu dle svědectví Chomského už desetiletí v USA – se bude moct mezi lidmi povídat, ale nikoliv tisknout či povídat z TV obrazovek, internetových serverů či rozhlasových přijímačů, čímž pravda, zbavená zdrojů, bude den po dni vyhasínat, až zmlkne docela, zrovna tak, jak zmkla – zase dle svědectví Chomského – téměř už dokonale v USA.
Že svým souhlasem s takovýmto vývojem zrazujeme odkaz muže, jehož jméno – dnes už spíš pokytecky – nosí náměstí většiny našich měst, a že heslo na jeho prezidenstké standartě Pravda vítězí obracíme v satirický škleb, nám už zřejmě přestalo vadit. Ztratili jsme totiž pravdu a s ní jsme ztratili i stud. A možná – pokud se nechceme od životního směrování státu separovat – jsme spolu s nimi ztratili i plně spravedlivý život.
Získat jej zpět nepůjde jinak, než vrátit se zpět k Masarykovi, čili k pravdě. Bude to pouť přetěžká a mnohými narušovaná, ale ve jménu své lidskosti nemůžeme učinit jinak, než ji vykonat.