Je nesmírnou posilou každé redakce sdělovacích prostředků, když do ní přijde člověk mladý, ale ideově už dohotovený, s hranami jak diamant pevnými a s plochami opracovanými do takové hutnosti a lesku, že na nich žádná nepřátelská idea nejen nedokáže přistát (o uchycení už vůbec není řeč), ale mají navíc i sílu nepřátelskou ideu přímo zneškodňovat. Jakmile totiž jejich oslňující lesk padne zlé ideji do očí, ta na okamžik zmrtví, zmámeně se otočí a pak už jen kouká, kde nechal tesař díru.
V praxi to pak vyhlíží asi takto: Pozvaný host moderátorovi Drahoňovskému právě vysvětluje, jak by se složitá mezinárodní zápletka dala co neschůdněji vyřešit. Ale moderátor sleduje jeho vývody zamračeně a stále zamračeněji (proboha, který idiot sem tohohle vyvrhele pozval?), až z něj posléze jako špunt z láhve vyrazí:„Ale nesmysl, takhle by to nešlo, to by přece pomohlo Rusku!“
Tím debata končí, host uzná, že uvedená okolnost, i když pro meritum věci nepodstatná, vtiskuje jeho řešení - na tomto místě a s tímto moderátorem - punc absolutní neprůchodnosti, a proto zmlkne. Jak ostatně zmlkají desítky na toto místo omylem pozvaných vážených hostů, kteří se však poté bez výjimky loučí se svým účinkováním na obrazovce ČT pokornou frází: „Děkuji za pozvání.“
Člověk by čekal, že zvlášťmladý moderátor na tohle opáčí: „ A já zas děkuji, že jste mezi nás přišel.“, ale nic takového nečekejte nejen od Drahoňovského, ale ani od žádného z jeho kolegů a kolegyň, protože ti už vždy v okamžiku loučení věnují pozornost něčemu úplně odlišnému. A slyší-li onen stále stejný podřízený dík hostů - stokrát a tisíckrát - může to s jejich psychikou udělat – a taky to dělá – pěknou paseku. Což ostatně denně sami vidíte.