Téměř padesát let jsem působil na různých středních školách v ostravské oblasti, takže mám pojem, jak to na školách chodí. Konkrétně jeden fakt, týkající se případu na malešické průmyslovce: Jestliže na školu přijde kantor, který si nedokáže udržet kázeň, ví to učitelský sbor ne za týden či za měsíc, ale ví to už onen první den, kdy onen nový kantor na škole své působení zahájil. Protože nikde nezvučí tamtamy tak halasně, jako na chodbách škol a v učitelských sborovnách.

Tolik tedy k absurdnímu tvrzení vedení školy, že o problémech s kázní dané učitelky nic nevědělo.. A nyní k tomu, jak se dá daný problém řešit. To řešení závisí od jediného. Totiž od toho, zda se vedení školy rozhodne nešťastnému pedagogovi pomoci, anebo ho v té hrůze (a to slovo nebylo v případě malešické učitelky jistě přehnané) nechá vymáchat se bez pomoci. Přičemž je ta pomoc nesmírně jednoduchá. Řediteli školy stačí zeptat se postiženého pedagoga, kteří z žáků jej trápí nejvíc, poté si ony trýznitele zavolat do ředitelny a sdělit jim, že budou-li ve svých alotriích pokračovat, budou bez dalšího ze školy pro opakovanou nekázeň vyloučeni. Přičemž je možno – ale ne nezbytně nutno – sdělit totéž i rodičům oněch žáků.

Čili nic složitého.

Nic z toho se na malešické průmyslovce neučinilo a věci se, bohužel, nechaly dojít až tam, kam došly.