Obamovi věří snad už jen Američané
lubomir Man, 28.2.2016
Včera jsem ho viděl na obrazovce ČT. S výrazem velice vážným a jako by v hlubokém zamyšlení pronesl, že po uzavřeném příměří bojujících stran v Sýrii nepřipadá v úvahu, aby Sýrii vedl dál prezident Asad. Člověk, který prý neváhal střílet do vlastních lidí...
Možná mu tuhle uboze zahranou moralitku spolkli jeho běžní američtí spoluobčané, kteří dle někdejího ministra Reaganovy vlády Robertse patří (možná i díky tomu, že je vzdělal nejhorší světový školský systém), k nejnaivnějším a nejlehkověrnějším (most naive and most gullible), lidem na zeměkouli, ale rozhodně jí neuvěřili lidé informovaní. Těm totiž neušlo, že za Obamovou obsedantní nenávistí vůči Asadovi není skryto nic jiného, než obyčejná lidská msta. A to msta za to, že jedenkrát v životě nezatancoval Asad tak, jak mu Washington pískl, což mu největší velmoc světa nemůže pochopitelně nikdy odpustit.
A o co šlo a též dodnes jde? Jde o nerostné bohatství, ale nikoliv Sýrie, ale bohatství ležící od Sýrie na severovýchod, čili o nerostné bohatství Ruska. To leží vládě USA na žaludku tak těžce, jako by šlo o železnou rudu. Nejde ovšem o ruskou rudu, ale o ruskou ropu a plyn. A proč právě tyhle dva nerosty ve vlastnictví Ruska Washington tak úporně tíží? Inu proto, že by je za prvé a v případě nejideálnějším chtěl vlastnit sám, jak svými slovy o tom, že Rusko má nespravedlivě příliš mnoho nerostných surovin prozradila Madeleine Albrightová, a za druhé proto, že ruský plyn a ropa i s jejich už zbudovanými ropovody a plynovody do evropských zemí, jsou balvanem, který leží na cestě nejžhavější americké touhy, kterou je následující: rozseknout jakékoli hospodářské spojení Ruska s Evropou, spatřit Rusko konečně nejen od Evropy, ale i od světa dokonale odizolované, čili oslabené, a tedy zralé k tomu, aby už konečně dalo kalhoty dolů a ruce nahoru. Načež by Evropu začal plynem i ropou ( a to za správnou cenu), zásobovat konečný vítěz o postavení jediného světového hegemona - on, Washington sám.
A kde by tu ropu a hlavně ten plyn vzal?
Pokud by vyšla zmíněná alternativa s ruskými kalhotami dole, pak ze Sibiře, ale aby vyšla, bylo nutno udělat ještě něco před tím. A na to “před tím“ byl plán, nad kterým se i nejzasmušilejší proamerické srdce smálo. Země snad s největšími ložisky plynu na Středním východě – Katar – měl ve spolupráci s americkými firmami vybudovat přes území Sýrie a Turecka mohutný transkontinentální plynovod, který měl od tureckých hranic pokračovat dál a dál, do všech evropských zemí, až k břehům Atlantiku a Severního moře. Čímž by si ruský medvěd, pochopitelně, se svým sibiřským plynem mohl tak akorát utřít nos.
A tak se šlo na věc. V roce 2011 požádal Katar Asadovu sýrskou vládu, a to spíš v podobě ultimata než prosby, aby mu stavbu plynovodu přes své území povolila.
Ale ona to Sýrie, možná kvúli svému tradičně dobrému vztahu s Ruskem, odmítla. Což bylo vzhledem k tomu, jaké naděje vkládal do akce Washington, něco tak úděsně sprostého a neslýchaného, že z toho nemohlo rezultovat nic jiného, než jeho rozhodnutí zadupat opovážlivou syrskou vládu, a Asada zvlášť, co nejhlouběji do země.
A tak se šlo na věc znovu – a tentokrát už s flintou a s vírou, že nová syrská vláda, kterou ta flinta vybojuje, proti plynovodu přes Sýrii ani okem nemrkne. Neví se, jakou částku do zbudování protivládních band, ze kterých po čase vznikl Islamský stát, dal sám inspirátor akce Washington, ale Katar se společně se spřízněnými Saudy se zakládající částkou pochlubili - šlo o čtyři miliardy dolarů.
Takto motivován i financován začal tedy americký a katarskosaudský boj proti legální syrské vládě a proti jejímu legálnímu prezidentovi Asadovi. A řekněte: co měl ten dělat? Měl se snad útočníkům, koupeným za americké, katarské a saudskoarabské dolary vzdát, anebo měl právo střelbu na sebe opětovat?
Kteroužto otázkou se dostávám zpět k Obamobu pokrytectví, zmíněnému v titulku tohoto článku. Protože co by udělal on, kdyby cizí mocnost zorganizovala a zaplatila žoldáky, kteří by na jeho území a proti jeho legální vládě vojensky vystoupili? Střílel či nestřílel by do nich, stejně jako dnes střílí do svých placených nepřátel Asad?
Odpověď samozřejmě známe, a jediným štěstím Obamy je, že podobnou otázku si jeho nejnaivnější a nejlehkověrnější spoluobčané nepřipouštějí a nejspíš si říkají: Prezident nám tvrdí, že Asad je lotr, takže je to asi pravda. Jojo, pro našeho prezidenta je mravnost nade vše...
Mám dojem, že takovéto občany by si dnes přály mít všechny západní země. A současně se mi i zdá, že všechny též na zbudování takovéhoto občanstva dnes tvrdě a co nejusilovněji pracují. Ve všech oblastech, školstvím a kulturou pro mladé počínaje.
Možná mu tuhle uboze zahranou moralitku spolkli jeho běžní američtí spoluobčané, kteří dle někdejího ministra Reaganovy vlády Robertse patří (možná i díky tomu, že je vzdělal nejhorší světový školský systém), k nejnaivnějším a nejlehkověrnějším (most naive and most gullible), lidem na zeměkouli, ale rozhodně jí neuvěřili lidé informovaní. Těm totiž neušlo, že za Obamovou obsedantní nenávistí vůči Asadovi není skryto nic jiného, než obyčejná lidská msta. A to msta za to, že jedenkrát v životě nezatancoval Asad tak, jak mu Washington pískl, což mu největší velmoc světa nemůže pochopitelně nikdy odpustit.
A o co šlo a též dodnes jde? Jde o nerostné bohatství, ale nikoliv Sýrie, ale bohatství ležící od Sýrie na severovýchod, čili o nerostné bohatství Ruska. To leží vládě USA na žaludku tak těžce, jako by šlo o železnou rudu. Nejde ovšem o ruskou rudu, ale o ruskou ropu a plyn. A proč právě tyhle dva nerosty ve vlastnictví Ruska Washington tak úporně tíží? Inu proto, že by je za prvé a v případě nejideálnějším chtěl vlastnit sám, jak svými slovy o tom, že Rusko má nespravedlivě příliš mnoho nerostných surovin prozradila Madeleine Albrightová, a za druhé proto, že ruský plyn a ropa i s jejich už zbudovanými ropovody a plynovody do evropských zemí, jsou balvanem, který leží na cestě nejžhavější americké touhy, kterou je následující: rozseknout jakékoli hospodářské spojení Ruska s Evropou, spatřit Rusko konečně nejen od Evropy, ale i od světa dokonale odizolované, čili oslabené, a tedy zralé k tomu, aby už konečně dalo kalhoty dolů a ruce nahoru. Načež by Evropu začal plynem i ropou ( a to za správnou cenu), zásobovat konečný vítěz o postavení jediného světového hegemona - on, Washington sám.
A kde by tu ropu a hlavně ten plyn vzal?
Pokud by vyšla zmíněná alternativa s ruskými kalhotami dole, pak ze Sibiře, ale aby vyšla, bylo nutno udělat ještě něco před tím. A na to “před tím“ byl plán, nad kterým se i nejzasmušilejší proamerické srdce smálo. Země snad s největšími ložisky plynu na Středním východě – Katar – měl ve spolupráci s americkými firmami vybudovat přes území Sýrie a Turecka mohutný transkontinentální plynovod, který měl od tureckých hranic pokračovat dál a dál, do všech evropských zemí, až k břehům Atlantiku a Severního moře. Čímž by si ruský medvěd, pochopitelně, se svým sibiřským plynem mohl tak akorát utřít nos.
A tak se šlo na věc. V roce 2011 požádal Katar Asadovu sýrskou vládu, a to spíš v podobě ultimata než prosby, aby mu stavbu plynovodu přes své území povolila.
Ale ona to Sýrie, možná kvúli svému tradičně dobrému vztahu s Ruskem, odmítla. Což bylo vzhledem k tomu, jaké naděje vkládal do akce Washington, něco tak úděsně sprostého a neslýchaného, že z toho nemohlo rezultovat nic jiného, než jeho rozhodnutí zadupat opovážlivou syrskou vládu, a Asada zvlášť, co nejhlouběji do země.
A tak se šlo na věc znovu – a tentokrát už s flintou a s vírou, že nová syrská vláda, kterou ta flinta vybojuje, proti plynovodu přes Sýrii ani okem nemrkne. Neví se, jakou částku do zbudování protivládních band, ze kterých po čase vznikl Islamský stát, dal sám inspirátor akce Washington, ale Katar se společně se spřízněnými Saudy se zakládající částkou pochlubili - šlo o čtyři miliardy dolarů.
Takto motivován i financován začal tedy americký a katarskosaudský boj proti legální syrské vládě a proti jejímu legálnímu prezidentovi Asadovi. A řekněte: co měl ten dělat? Měl se snad útočníkům, koupeným za americké, katarské a saudskoarabské dolary vzdát, anebo měl právo střelbu na sebe opětovat?
Kteroužto otázkou se dostávám zpět k Obamobu pokrytectví, zmíněnému v titulku tohoto článku. Protože co by udělal on, kdyby cizí mocnost zorganizovala a zaplatila žoldáky, kteří by na jeho území a proti jeho legální vládě vojensky vystoupili? Střílel či nestřílel by do nich, stejně jako dnes střílí do svých placených nepřátel Asad?
Odpověď samozřejmě známe, a jediným štěstím Obamy je, že podobnou otázku si jeho nejnaivnější a nejlehkověrnější spoluobčané nepřipouštějí a nejspíš si říkají: Prezident nám tvrdí, že Asad je lotr, takže je to asi pravda. Jojo, pro našeho prezidenta je mravnost nade vše...
Mám dojem, že takovéto občany by si dnes přály mít všechny západní země. A současně se mi i zdá, že všechny též na zbudování takovéhoto občanstva dnes tvrdě a co nejusilovněji pracují. Ve všech oblastech, školstvím a kulturou pro mladé počínaje.
Zhlédnuto 775 x