V roce 2000, a to 19. září, čili před necelými šestnácti lety, zaslal Ambrose Evans-Pritchard londýnskému Telegraphu tuto zprávu: „Dokumenty vlády USA dokazují, že americké zpravodajské služby vedly už v padesátých a šedesátých letech kampaň za nastartování spojené Evropy. To ony financovaly a řídily evropské federalistické hnutí. Jedno memorandum z 26. července 1950 vydává instrukce pro kampaň na zřízení plnohodnotného evropského parlamentu. Je podepsáno generálem W. Donnovanem, náčelníkem amerického válečného úřadu strategických služeb, kterýžto úřad byl předchůdcem CIA.“
Dokumentárně je tak potvrzeno, že Evropská unie je výtvorem CIA.
Jak už jsem dříve napsal, Washington má za to, že je je snažší řídit jednu vládu – to je EU – než řídit řadu evropských vlád separátních. Nu a protože Washington do vytvoření EU investoval už hodně času i peněz, je mu ostře proti chuti možnost, že by kterákoli země ze svazku EU vystoupila. Proto také podnikl Obama svoji nedávnou pouť do Londýna, aby zde britskému premiérovi připomenul, že o odchodu Britanie z EU nemůže být ani řeči.
Jak i občanům ostatních států EU, nebylo ani Britům dovoleno, aby hlasovali o tom, zda chtějí, aby jejich země přestala de fakto existovat a oni se stali Evropany, čímž se má britská historie připodobnit historií bývalých národů, jako třeba Římanů či Babyloňanů.
Potlačovatelská povaha nevypočítatelných zákonů a regulací EU spolu s jejím požadavkem přijmout masívní počet imigrantů z třetího světa, vytvořily lidový požadavek, aby si Britové ve svobodné volbě vybrali, zda chtějí zůstat suverénním státem, anebo se v EU jako národ rozpustit a bruselským diktátorským dekretům se podrobit. Tato volba se má uskutečnit 23. června.
Postoj Washingtonu k této otázce je jasný: Britům se odchod z EU povolit nesmí, protože takovýto krok by šel proti jeho zájmům. A tak dostal premiér od Washingtonu zadání, aby Brity strašil hrůzostrašnými důsledky „kdyby země zůstala osamocená.“ Takže hlavním heslem kampaně za setrvání Britanie v EU tedy je, že „malá země Anglie nemůže zůstat opuštěnou.“ A tak se Britům horem i dolem nutí představa, že jejich izolace bude současně i jejich koncem. Že se země bez EU stane stojatou vodou, odříznutou od vývoje. Všechno velké se bude odehrávat jinde a světový vývoj Britanii prostě vynechá.
Jestliže tato kampaň strachu neuspěje a Britanie zvolí odchod, nabízí se otázka, zda Washington britské vládě dovolí, aby takovýto demokratický volební nýsledek uznala. Jednou z možností, jak v by vláda v Londýně mohla reagovat je ten, že by Brity ošálila tvrzením, že si dodatečně vynutila na Bruselu takové ústupky, kterými jsou všechny problémy, jež je v EU tíží, s úspěchem vypořádány.
Washington každým svým krokem dokazuje svou víru, že jen jeho zájmy a suverenita jsou důležité. A jestliže i jiné země si přejí udržet suverenitu svou, jsou podle soudu USA sobecké. A nejen to. Tím, že se vymykají z podřízenosti amerického zájmu, vystavují se nebezpečí, že budou prohlášeny za „hrozbu americké národní bezpečnosti.“ Britským občanům nesmí být zkrátka dovoleno učinit takové rozhodnutí, které by nebylo v souladu se zájmem americkým.
Mou osobní předpovědí pro případ, že Britové k dalšímu setrvání v EU řeknou NE, je ta, že budou buď ošáleni, anebo Washington jejich vůli nějakým způsobem převálcuje.