Představme si situaci. Učitelka oznámí žákům: „Zjistila jsem, že tady František Vejvodů opsal minulý test z učebnice, kterou si držel pod lavicí na kolenách. Budete za to potrestáni všichni. A to tak, že dnes zůstanete dvě hodiny po škole a doma napíšete tisíckrát větu Opisovat se nemá!“
Nevím, ale mám za to, že učitelka takovéhoto formátu by se ve svém povolání dlouho neudržela, a pokud by podobně spravedlivě řádila i nadále, ocitla by se nejspíš v blázinci .
Ale hleďme: V nejvyšších instancích světového a olympijského sportu se takovýto přístup k údajnému přestupku sportovců uplatňuje – a s výjimkou podobným způsobem potrestaných nevolá svět na pomoc svého doktora Chocholouška, ale naopak - mlčí jako hrob.
Spustila se ta neuvěřitelná historie v listopadu 2015, kdy Mezinárodní antidopingová agentura WADA, sídlící v kanadském Montrealu, vydala zprávu, že pět ruských atletek (víceméně neznámých jmen), bylo usvědčeno z dopingu, a na základě tohoto obvinění doporučila, aby jak jim, tak i pěti ruským trenérům a funkcionářům byl udělen doživotní zákaz působení ve sportu. Brzy poté suspendovala Mezinárodní atletická federace VŠECHNY ruské atlety ze VŠECH mezinárodních sotuěží, a ruská antidopingová agentura RUSADA byla zbavena svých pravomocí. V červnu 2016 pak rada Mezinárodní atletické federace rozhodla o zákazu startu ruských atletů na letní olympiádě v Riu. Nato skupina více než 60 takto postižených atletů požádala o výjimku z tohoto zákazu, ale Mezinárodní sportovní arbitráž (CAS), v tomto měsíci jejich odvolání zamítla.
Takže spadla klec, za pět z dopingu údajně usvědčených ruských atletek bude pykat celá ruská olympijská ekipa, včetně takových hvězd, jako jsou tyčkařka Isinbajevová, překážkář Šubenkov, či oštěpařka Věra Rebyrková a další a další.
Jak je celý příběh šokující i absurdní, dosvědčuje případ posledně jmenované Rebyrkové. Hodila letos oštěpem 67, 3o a jako jediná na světě tedy dál, než naše Barbora Špotáková, ale s Barborou v Riu soutěžit nebude. Původně závodila za Ukrajinu, ale protože se narodila na Krymu, rozhodla se reprezentovat Rusko – a tím se z ůčasti na olympiádě odepsala. Jako občanka Ukrajiny, které dle vyjádření někdejšího vysokého činitele EU Němce Verheugena vládnou fašisté z masa a kostí, by měla bránu k účasti na OH otevřenou dokořán, ale coby Ruska, kde prezidentuje Putin, se proměnila v páriu, který už na světovém atletickém kolbišti nemá co pohledávat.
Je možno šikanu, jíž jsou dnes Rusko a její občané vystaveni, vyjádřit křiklavějším případem? A to na rozdíl od dopingových poměrů v USA, kde v letech 1988 až 2000 byla z dopingu usvědčena celá stovka atletů – mezi nimi i slavný Carl Lewis, před časem s velkou úctou interviewovaný Markem Ebenem Na plovárně ČT – avšak byla „potrestána“ jen napomenutím - a sám Lewis se poté se vší pompou, jeho velikosti přiměřenou, účastnil olympiády v Soulu
Četl jsem v dnešních novinách prohlášení naší rychlobruslařky Martiny Sáblíkové, týkající se jejího možného startu v olympijské cyklistické časovce. Píše v něm:
„Možnost startu na letní olympiádě je samozřejmě výzvou a zároveň cílem, pro který jsem s celým týmem dlouho a tvrdě pracovala, a nejistota startu v závodě a možnost brzkého návratu domů jsou tedy pro mě velkým strašákem.“
Četl jsem to prohlášení a ptal jsem se sám sebe, zdali jeho autorka, ale nejen ona, ale i ostatní sportovci od nás či ze světa, pomysleli kdy i na nešťastné atlety Ruska, kteří stejně jako naše Sáblíková dlouho a tvrdě pracovali, ale na rozdíl od ní si už definitivní ortel o svém vyloučení z mezinárodního soutěžení vyslechli. Dokáží si ti šťastní, kteří do Ria jedou, představit, jak všem těm Rusům a Ruskám, bezdůvodně od her odstaveným, asi je? V jaké trýzni a snad i agonii v těchto dnech žijí? Či na to, jak neúplně se budoucí olympijští vítězové z Ria budou těšit ze svých příštích medailí při vědomí, že téměř jedna šestina světa i s jejich sportovci byla ze soutěže o ně vyloučena?
Vyloučena - a za co vlastně? Za jaký to hřích? Že žijí v zemi, která má příliš mnoho přírodního bohatství, což není spravedlivé, jak se vyjádřila Madlene Albrightová? A že přesto, že to není spravedlivé, jak ona míní, není ta zarputilá země ochotna své přírodní bohatstrví, či aspoň podstatnou jeho část, Spojeným státům předat?
Na to, a na nic jiného dnes Washington čeká. A dokud se nedočká, bude se ďábel, usazený v jeho vládních zdech (což není výrok můj, ale člena někdejší Reaganovy vlády Robertse), šířit dál. Dnes šátrají jeho pářaty ve světovém hospodářství a vyhlašují v něm protiruské sankce, řádí v mezinárodní politice i ve sportu, a zítra to bude kompletně v celé oblasti umění a kultury. Propánakrále, jak dlouho ještě budeme ty nešťástníky trápit, dokud nedostanou rozum, nezvednou ruce nad hlavu, nestáhnou kalhoty a neřeknou:
Tady to máte, pojďte si vzít, kolik toho unesete!