Je to obluda mravní, a každý, kdo má schopnost vnímat osobnost nejen rozumem, ale i smysly, to už dávno ví. Ví to od prvního okamžiku, kdy toho člověka spatřil třeba i jen na TV obrazovce. Protože proradnost a zlo vyzařuje z té bytosti s tak nezměrnou intenzitou, že ten, kdo na něj pohlédne – a má přitom v sobě zabudován mravní smysl - se odporem, aspoň vnitřně, ne-li dokonce i tělem - otřese. Proto jsem okamžitě vypínal TV přístroj, jakmile se na obrazovce jeho brutální a nic dobrého nevěštící tvář objevila, a hlasitě anebo i jen sám sobě, jsem si kladl otázku, proč, a z jakých tajemných příčin, se i tak spontánně nechuť vzbuzující osobě svěřují u nás vysoké státní funkce? Nejdřív, jako by ji mimo tohoto pána nezvládl už žádný jiný slušně vyhlížející a jednající člověk, mu dali funkci ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ˇUSTR), z níž pro spory se spoluzaměstnanci, kterým jsem (jak těm sporům, tak i těm zaměstnancům), moc dobře rozuměl, byl nakonec odvolán.
Oddechl jsem si nadějí, že už toho neblahého pána v životě neuvidím a neuslyším, ale páni z lidové strany rozhodli jinak. Udělali z něj ministra kultury, takže ministr našupajdil na obrazovku znovu. Nejčastěji tehdy, když televizní kamery zabrousily na zasedání vlády, spěšně tam švenkovaly po oblouku lavic, až se na pár delších okamžiků zarazily až u osoby premiéra. To už u premiérovy židličky, aby premiér nebyl na záběru tak sám a opuštěný, stál náš ministr a ptal se představeného třeba na to, má-li si zápis ze zasedání dělat tužkou či perem? Anebo raději barevnými tužkami?
Obruzoval prostě dál a dál, ale zřejmě mu tohle všechno bylo málo, protože se tohoto podzimu rozhodl tzv. rozbít bank. Požádal prezidenta, aby jeho – to je ministrova strýčka – vyznamenal u příležitosti 28. října vhodným řádem. Prezident mu odpověděl, že tak učiní při nejbližší příležitosti. Myslel tím samozřejmě příští rok, protože seznam osob, které mají být u příležitosti tohoto svátku vyznamenány, se pořizuje minimálně půl roku předem, a byl tedy - už dávno před minitrovým požadavkem – na tento 28. říjen vypracován a uzavřen.
Věděl to samozřejmě i ministr, ale protože ho prezident současně s uvedeným slibem požádal, aby se v zájmu dobře se rozvíjejících obchodních styků s Čínou nesetkal osobně s dalajlámou, navštívilo ministra už při cestě z Hradu následující a téměř božské – v tom smyslu ovšem, jak si on Boha představuje - vnuknutí : Bude předstírat, že prezidentova slova: „při nejbližší příležitosti“ byla míněna pro nejbliší 28. říjen. On se pak - bez ohledu na prezidentovu prosbu - s dalajlámou setká, a když pak vyjde samozřejmě najevo, že letos strýček vyznamenání nedostane, prohlásí on, ministr, nevyznamenání strýčka za prezidentovu mstu na něm za to, že jeho prosbu nesetkat se s dalajlámou nevyslechl. A nejenom mstu na něm, na ministrovi, ale i na jeho stařičkém strýčkovi, který si k utrpení z Osvětimi, musí vytrpět i tuhle sprostotu z Hradu. A vlastně jen za to, že on, ministr, dal hlasu srdce srdce a svědomí přednost před obchodnickým hlasem prezidentovým.
Takto se to oznámí spřáteleným lidem pražské kavárny i spřáteleným médiím – a okamžiky prezidenta republiky ve funkci – se začnou počítat na hodiny. A on ministr, jako hrdina okamžiku, už možná nebude muset vstávat z místa a utíkat v premiérovi, aby byl na záběru, ale bude mu stačit zůstat sedět na místě.
Než dojel z Hradu dolů do města, viděl tu situaci před sebou, jako by už probíhala.
A ona v reálnu a v těchto hodinách skutečně probíhá.. Proradnost a zlo v jednom člověku zapálily šńůru, jejiž jiskra má vést nejen k odstranění prezidenta, podporou lidí nejoprávněnějšího ze všech našich ústavních činitelů, ale i k zničení posledních zbytků svobodného vyjadřování u nás.
K fašizmu má to všechno až zatraceně blízko. A podvod pana ministra z počátku příběhu má pak k fašizmu nejblíž.