Uvedu k problému příklad studenta, kterého jsem velmi dobře znal, protože jsem jím byl já sám. Byl ve většině předmětů žákem průměrným, jedním z nejhorších však v matematice, kterou od kvinty prolézal se čtyřkou a nepropadal z ní jen proto, že jinak to s ním víceméně šlo. V češtině občas napsal kompozici na jedna, taky další jazyky (latina, ruština a angličtina) byly jak takž, ale kupodivu nejlepší z celé třídy byl na biologii. V hodinách, které vyučující a současně i ředitel školy Dr. Štěpánek vedl jako otvírání biologických záhad, jež měli žáci s pomocí dříve nabytých poznatků řešit, si ziskal u uvedeného vyučujícího nadšenou přízeň, když dokázal odkrýt, jak je možné, že ženy disponují stejnou inteligencí jako muži, třebaže mají méně hmotný mozek, či když vysvětlil, proč člověk dokáže (fyzicky) fungovat ve vzpřímeném postoji, třebaže malá plocha jeho chodidel by spíš napovídala pádu. Tyto jeho úspěchy, vycházející možná víc ze zvýšené sensibility než zvýšeného intelektu či znalosti, měly pak za následek, že jej biolog doporučil na studium medicíny, a to jako jediného z pěti zájemců o toto studium, kteří ve třídě byli, a to s tímto dobrozdáním: „Vřele doporučuji pro studium lékařství“.
Další čtyři zájemci od Dr. Štěpánka vroucně vyprošované „te absolvo“ pro studium medicíny nedostali, a s proklínáním mé osoby, kterou považovali za příčinu svého neštěstí, se uchýlili na veterinu. A onen student, o němž pojednávám nejpřednostněji, nakonec vzdor své výjimečnosti v odkrývání biologických záhad na medicinu nenastoupil, protože z celé republiky skákal v dorostenecké kategorii nejdál do dálky, z čehož třídní profesorka, shodou okolností randící tehdy s tělocvikářem, usoudila, že tak nadějný atlet by měl studovat tělesnou výchovu, a během hodiny filozofické propedeutiky jej přemluvila, aby medicinu ve své přihlášce na vysokou školu škrtl a namísto ní tam napsal TV.
Maturitou tenhle jinoch prošel jedině proto (bylo to v roce 1949), že maturita z matematiky nebyla pro žáky tehdejší tzv. humanitní větve na gymnáziích povinná, povinná zato byla latina. Kdyby tomu bylo naopak, onen hoch by maturitu neskolil, na vysokou školu by se nedostal, a jen Bůh ví, co by ve svých dalších letech dělal a čím vším by se protloukal.
To je všechno, celý příběh.
A co jsem jím chtěl říct? To už nechávám na čtenáři a na lidech, kteří o povinné maturitě na gymanáziích dnes debatují a rozhodují.