Je velice praktické rozlišovat mezi církví, náboženstvím, vírou a spirituálním rozvojem.

Církev je náboženská společnost. Smyslem její existence je uctívání předmětu víry jejích členů, může mít (a často mívá) ale i mocenské ambice.

Náboženství je (teoretický i praktický) vztah člověka k transcendentní skutečnosti. Tato skutečnost může mít ráz Boha (či více bohů). Je to víra projevená často prostřednictvím rituálů, osobních či skupinových.

Víra je osobní pocitové nastavení přijímající existenci síly nebo sil, které (prozatím) nelze racionálními prostředky a přístupy prokázat.

Spirituální (či psychospirituální) rozvoj chápu jako proces vyrovnávání, harmonizaci, „čištění“ energií, prospěšnou proměnu a vývoj obsahu vědomí k prociťování a vnímání jemnějších a hlubších běžnému oku neviditelných úrovní existence, skutečností vnímání a prožívání rozšiřování vědomí směřujících k k osobnímu prožití podstaty života. Je to postupné otevírání se rozpoznávání a prožívání stále vyšších úrovní existence. Praktikování bývá provázeno tříbením charakteru, a to neškodí nikdy.

Zejména v poslední době se rozvíjí tzv. alternativní spiritualita. Souvisí s hlubinnou a transpersonální psychologií, s péčí o životní prostředí a s novým pojetím vědy. Nemusí být vůbec spojena s křesťanským ani jiným náboženstvím, absolutní skutečnost je často chápána neosobně. Zdůrazňuje se meditace, jednota životního stylu a nenásilí.

Mohou existovat velmi aktivní členové církve, kteří pouze praktikují příslušné rituály, ale jejich spirituální rozvoj je minimální.

Na druhé straně existují lidé, jejichž spirituální rozvoj je velmi rychlý a výrazný a přitom nejsou členy žádné církve. (Např. známí duchovní učitelé RNDr. Míla Tomášová a JUDr. Eduard Tomáš).

Loučím se jejich známým a oblíbeným pozdravem:

Kéž všechny bytosti žijí v klidu,
kéž všechny bytosti žijí v míru,
Kéž všechny bytosti žijí v blaženosti.