Řím v plamenech
20.10.2007 - Petr Schnur, Právo
Jednoho krásného dne se ctižádostivému příslušníkovi římské nobility Marku Liciniu Crassovi zachtělo svou zámožnost umocnit politickou mocí. Jedinečná příležitost se mu naskytla během Spartakova povstání. Když se zbytky vojska bývalých otroků chtěly přeplavit z italského poloostrova na svobodu, podplatil Crassus pirátskou flotilu a ta odplula bez Spartaka. Povstalci museli ustoupit směrem na sever a zpráva, že obávaní „teroristé“ táhnou na centrum říše, vyvolala žádaný efekt – atmosféru strachu, která Crassovi vynesla kýžené vojenské i politické funkce. Tehdejší „patriot act“ byl úvodem k známému triumvirátu s Pompeiem a Caesarem a předznamenal konec římské republiky. O necelých sto let později byla transformace reálné antické demokracie v její pseudopodobu dokonána. Řím stál v plamenech a císař Nero, který snil o symbióze mezi politikou a absurdním dramatem, znal obratem viníka. Měla jím být subversivní sekta jménem křesťané.
Od té doby je cesta evropské civilizace osvícena nesčetnými hořícími Reichstagy, které měly dát běhu dějin žádaný směr. K těm nejspektakulárnějším v moderní poválečné historii Evropy patřila bezesporu série atentátů v Itálii sedmdesátých a osmdesátých let, připisovaná levicovým extremistům. Nejhrůznější z nich zanechal 2. srpna 1980 na boloňském nádraží 85 mrtvých a na 200 raněných. Teprve o patnáct let později bylo oficiálně potvrzeno podezření, že za masakrem nestály Rudé brigády, nýbrž neofašisté napojení na tajné služby a spolky. Dva z organizátorů, velmistr lóže P2 Licio Gelli a agent CIA Francesco Pazienza, byli v listopadu 1995 odsouzeni na deset roků vězení. Jednou z těchto organizací vyzbrojených a vycvičených vojenskými tajnými službami, o jejíž existenci se veřejnost dozvěděla až na počátku devadesátých let právě v souvislosti s novým vyšetřováním boloňského atentátu, byla i nadnárodní, extrémně pravicová paravojenská jednotka Gladio, založená v zemích NATO za účelem tzv. vnitřního boje s komunismem. O co při zmíněných teroristických útocích v Itálii šlo, prozradil další obžalovaný, Vincenzo Vincinguerra: „Napadeni museli být civilisté – muži, ženy, děti, nevinní neznámí lidé, kteří byli vzdáleni od politické hry. Důvod byl jednoduchý. Útoky měly… italský národ přimět k tomu, aby prosil stát o větší bezpečnost.“
Nejen Evropa, i Spojené státy mají v poválečné historii své „požáry“. Známý je například incident v Tonkinském zálivu, provokace pod krycím názvem Operace 34 A, mající za cíl zintenzivnění bombardování Severního Vietnamu. Méně se již ví o operaci Northwood, kterou v roce 1962 připravoval generál Lemnitzer. Její součástí měla být série teroristických útoků v USA, které by se přišily Fidelu Castrovi s cílem legitimovat invazi na Kubu. Plán se neuskutečnil díky vetu prezidenta Kennedyho.
Racionalitu fenoménu zvaného mezinárodní terorismus lze hledat pomocí otázky Qui bono? – madridský atentát al-Kajdy se uskutečnil bezprostředně před španělskými volbami, v Londýně explodovaly bomby v metru v době, kdy se v Británii konal summit G8. První teroristický poplach v Německu se „stopami“ vedoucími do Libanonu propukl během debaty o nasazení bundeswehru v této blízkovýchodní zemi, druhý nedávno „zasáhl“ do debaty o zostření tzv. protiteroristických opatření, mimo jiné kontroly internetu. Tentokrát se prý jedná o pákistánskou spojku – v pravý čas k debatě, zda mají USA začít bombardovat pohraničí Pákistánu sousedící s Afghánistánem.
Budeme-li události z 11. září 2001 posuzovat právními měřítky, musíme konstatovat následující: jasné je pouze to, že se staly. Pochyb, nejasností i evidentních nesrovnalostí je více než jasných důkazů, nicméně v době zglajchšaltovaných médií a „středových“ partají se neustále opakovaná tvrzení a nereflektované „informace“ stávají fakty. Prominentní britský právník Anthony Scrivener to v deníku The Times z října 2001 vyjádřil takto: „Je na pováženou, že na obžalobu drobného zloděje je zapotřebí lepších důkazů než na zahájení války.“
A skutečně. Jedna z mála reálných stop vedoucí ke skutečnému pozadí atentátu zůstala – jak jinak! – jaksi stranou pozornosti oficiálních vyšetřovatelů. Jednalo se o nápadně vysoké burzovní obraty s akciemi obou postižených leteckých společností, United Airlines a American Airlines, několik dnů před samotnou událostí. Čím jiným než „Crassovou doktrínou“ vysvětlit skutečnost, že se množí zákony umožňující stále více kontrolovat občana, zatímco pohyb podezřelých financí a „vypraných“ peněz zůstává tabu?
Otazníky nestojí pouze nad „9/11“, nýbrž i nad atentáty ve Španělsku a Británii – příklad Madrid. Když před dvěma lety začal španělský deník El Mundo uveřejňovat investigativní články, ve kterých prokázal nejen vazby madridských atentátníků na španělskou policii, tajnou službu CNI a marockou tajnou službu, ale i to, že policie o připravovaném teroristickém útoku podle všeho předem věděla, byl ultimativně vyzván Národním soudním dvorem k okamžitému vydání všech podkladů a materiálů. Dlužno dodat, že se jednalo o jedinou reakci „právního státu“ na tato závažná obvinění a veřejně položené otázky.
Náš svět nezměnil „9/11“, nýbrž promyšlený a plánovaný nástup amerických neocons k moci. Jeho součástí je jednoduchá a přitom vysoce efektivní „strategie napětí“ – racionální prvek ve zdánlivě iracionálním světovém chaosu. Heslo „boj proti terorismu“ totiž umožňuje vojensky zasahovat kdykoli a kdekoli, mimo mandát OSN a bez ohledu na mezinárodní právo i právní stát. Zároveň vytvořilo jakýsi pseudomorální imperativ, který se nehodí zpochybňovat. Další kalkulovatelný moment je jeho dlouhodobé trvání. Tzv. boj s terorismem v našem sociálně hluboce roztříštěném světě může trvat věčně, neboť ze své podstaty sám sebe reprodukuje. Problém, proti kterému údajně bojuje, svými metodami sám zvětšuje či dokonce vyvolává.
Na počátku konce římské demokracie nestáli barbaři-teroristé, nýbrž – vyjádřeno moderními pojmy – plutokratická oligarchie, která římskou republiku politicky „vytunelovala“ natolik, že ji zbavila její substance: z instituce res publica se stalo pouhé státní logo.
A pak že je historie učitelkou života...!
Zdroj: Právo, 18.10.2007
Petr Schnur je historik, religionista a sociální psycholog, trvale žije v německém Hannoveru.
Od té doby je cesta evropské civilizace osvícena nesčetnými hořícími Reichstagy, které měly dát běhu dějin žádaný směr. K těm nejspektakulárnějším v moderní poválečné historii Evropy patřila bezesporu série atentátů v Itálii sedmdesátých a osmdesátých let, připisovaná levicovým extremistům. Nejhrůznější z nich zanechal 2. srpna 1980 na boloňském nádraží 85 mrtvých a na 200 raněných. Teprve o patnáct let později bylo oficiálně potvrzeno podezření, že za masakrem nestály Rudé brigády, nýbrž neofašisté napojení na tajné služby a spolky. Dva z organizátorů, velmistr lóže P2 Licio Gelli a agent CIA Francesco Pazienza, byli v listopadu 1995 odsouzeni na deset roků vězení. Jednou z těchto organizací vyzbrojených a vycvičených vojenskými tajnými službami, o jejíž existenci se veřejnost dozvěděla až na počátku devadesátých let právě v souvislosti s novým vyšetřováním boloňského atentátu, byla i nadnárodní, extrémně pravicová paravojenská jednotka Gladio, založená v zemích NATO za účelem tzv. vnitřního boje s komunismem. O co při zmíněných teroristických útocích v Itálii šlo, prozradil další obžalovaný, Vincenzo Vincinguerra: „Napadeni museli být civilisté – muži, ženy, děti, nevinní neznámí lidé, kteří byli vzdáleni od politické hry. Důvod byl jednoduchý. Útoky měly… italský národ přimět k tomu, aby prosil stát o větší bezpečnost.“
Nejen Evropa, i Spojené státy mají v poválečné historii své „požáry“. Známý je například incident v Tonkinském zálivu, provokace pod krycím názvem Operace 34 A, mající za cíl zintenzivnění bombardování Severního Vietnamu. Méně se již ví o operaci Northwood, kterou v roce 1962 připravoval generál Lemnitzer. Její součástí měla být série teroristických útoků v USA, které by se přišily Fidelu Castrovi s cílem legitimovat invazi na Kubu. Plán se neuskutečnil díky vetu prezidenta Kennedyho.
Racionalitu fenoménu zvaného mezinárodní terorismus lze hledat pomocí otázky Qui bono? – madridský atentát al-Kajdy se uskutečnil bezprostředně před španělskými volbami, v Londýně explodovaly bomby v metru v době, kdy se v Británii konal summit G8. První teroristický poplach v Německu se „stopami“ vedoucími do Libanonu propukl během debaty o nasazení bundeswehru v této blízkovýchodní zemi, druhý nedávno „zasáhl“ do debaty o zostření tzv. protiteroristických opatření, mimo jiné kontroly internetu. Tentokrát se prý jedná o pákistánskou spojku – v pravý čas k debatě, zda mají USA začít bombardovat pohraničí Pákistánu sousedící s Afghánistánem.
Budeme-li události z 11. září 2001 posuzovat právními měřítky, musíme konstatovat následující: jasné je pouze to, že se staly. Pochyb, nejasností i evidentních nesrovnalostí je více než jasných důkazů, nicméně v době zglajchšaltovaných médií a „středových“ partají se neustále opakovaná tvrzení a nereflektované „informace“ stávají fakty. Prominentní britský právník Anthony Scrivener to v deníku The Times z října 2001 vyjádřil takto: „Je na pováženou, že na obžalobu drobného zloděje je zapotřebí lepších důkazů než na zahájení války.“
A skutečně. Jedna z mála reálných stop vedoucí ke skutečnému pozadí atentátu zůstala – jak jinak! – jaksi stranou pozornosti oficiálních vyšetřovatelů. Jednalo se o nápadně vysoké burzovní obraty s akciemi obou postižených leteckých společností, United Airlines a American Airlines, několik dnů před samotnou událostí. Čím jiným než „Crassovou doktrínou“ vysvětlit skutečnost, že se množí zákony umožňující stále více kontrolovat občana, zatímco pohyb podezřelých financí a „vypraných“ peněz zůstává tabu?
Otazníky nestojí pouze nad „9/11“, nýbrž i nad atentáty ve Španělsku a Británii – příklad Madrid. Když před dvěma lety začal španělský deník El Mundo uveřejňovat investigativní články, ve kterých prokázal nejen vazby madridských atentátníků na španělskou policii, tajnou službu CNI a marockou tajnou službu, ale i to, že policie o připravovaném teroristickém útoku podle všeho předem věděla, byl ultimativně vyzván Národním soudním dvorem k okamžitému vydání všech podkladů a materiálů. Dlužno dodat, že se jednalo o jedinou reakci „právního státu“ na tato závažná obvinění a veřejně položené otázky.
Náš svět nezměnil „9/11“, nýbrž promyšlený a plánovaný nástup amerických neocons k moci. Jeho součástí je jednoduchá a přitom vysoce efektivní „strategie napětí“ – racionální prvek ve zdánlivě iracionálním světovém chaosu. Heslo „boj proti terorismu“ totiž umožňuje vojensky zasahovat kdykoli a kdekoli, mimo mandát OSN a bez ohledu na mezinárodní právo i právní stát. Zároveň vytvořilo jakýsi pseudomorální imperativ, který se nehodí zpochybňovat. Další kalkulovatelný moment je jeho dlouhodobé trvání. Tzv. boj s terorismem v našem sociálně hluboce roztříštěném světě může trvat věčně, neboť ze své podstaty sám sebe reprodukuje. Problém, proti kterému údajně bojuje, svými metodami sám zvětšuje či dokonce vyvolává.
Na počátku konce římské demokracie nestáli barbaři-teroristé, nýbrž – vyjádřeno moderními pojmy – plutokratická oligarchie, která římskou republiku politicky „vytunelovala“ natolik, že ji zbavila její substance: z instituce res publica se stalo pouhé státní logo.
A pak že je historie učitelkou života...!
Zdroj: Právo, 18.10.2007
Petr Schnur je historik, religionista a sociální psycholog, trvale žije v německém Hannoveru.
« zpět
CHAT s osobností
TV Ne základnám
