Ústava České republiky s referendem počítá. Bohužel chybí zákon, který by umožňoval referendum vyvolat občanskou aktivitou zdola.

Institut referenda v nějaké podobě existuje mimo jiné ve Francii, ve Velké Británii, v Itálii, ve Švýcarsku, v Nizozemsku, v Norsku, ve Švédsku, ve Spojených státech a řadě dalších zemí. Všechno jsou to země, které jinak platí za náš vzor. Proč ne i v tomto ohledu?

Ještě důležitější je fakt, že i bezpečnostní otázky patří do referenda, navzdory převládajícímu mínění české vládní elity. Tak například o vstupu do NATO rozhodovali občané ve všelidových hlasováních v Maďarsku (1997) a ve Slovinsku (2003). Totéž přislíbil Španělům tehdejší premiér González. Země však mezitím vstoupila a referendum tak bylo o setrvání v NATO (1986). Zajímavé jsou pro nás i podmínky, za kterých Španělé rozhodli pro: účast Španělska ve svazku nezahrnuje vojenské struktury Aliance, je zakázáno instalování, uložení nebo přidělení atomových zbraní na španělském území a vojenská přítomnost USA ve Španělsku bude postupně snižována.

Za připomenutí stojí i slovenský návrh referenda k NATO schválený parlamentem 14. února 1997. Občané v něm měli odpovídat na tři otázky, mimo jiné zda souhlasí s umístěním vojenských základen na svém území. Bohužel, toto referendum bylo de facto zmařeno. Přesto nám může být inspirací. Žádejme dnes podobné referendum u nás, podpořme existující petici za jeho vypsání. Ať už jsme pro nebo proti, přejme sobě i svým spoluobčanům, ať se všichni k tak závažné věci můžeme vyjádřit.

Jinak rozhodne vláda, jež nemá důstojný mandát ani v Poslanecké sněmovně, případně společenství dvou set poslanců, o jejichž politických a koneckonců i lidských nedostatcích jsme se už přesvědčili tolikrát. Žádná ze stran se neucházela o přízeň voličů s programem, že u nás budou jakékoliv cizí základny – podle toho jsme je nemohli (ne)volit, takže teď nemají právo rozhodnout tuto věc za nás „v zastoupení“.

Odmítání referenda provází celá řada demagogických argumentů. Říká se, že tak složitým věcem lidé nerozumí, že veřejnost není sdostatek informovaná. Ale není to spíš chyba politiků? Proč tedy veřejnost neinformovali? Místo toho vše tutlali, jak jen to šlo. Ale především většina poslanců nerozumí vojenským otázkám o nic lépe než běžný občan. A jeden jako druhý budou nakonec hlasovat podle stranické příslušnosti.

Tvrdí se, že přímo o základnách nikde nikdy žádné referendum nebylo, ale zapomíná se dodat, že tehdy zuřila studená válka; vykládá se, že v SRN jsou američtí vojáci také, ale zapomíná se dodat, že tu jsou především jako důsledek druhé světové války, argumentuje se, že přece jsme v NATO, ale zapomíná se říct, že tentokrát má jít pouze o americké, nikoli o alianční základny.

Když může veřejnost hlasovat o textu smlouvy o evropské ústavě, komplikovaných a nestravitelných fasciklech textu, proč by nemohla hlasovat o základnách? Když byli na něco takového připraveni Španělé po více než třicetileté frankistické diktatuře, proč by na podobné hlasování neměli být připraveni Češi po osmnácti letech svobody?

Konečně slýcháme, že referendum je příliš drahé. Zvláštní, že jinde na demokracii tolik nešetří, přitom jde často o státy méně vyspělé. V řadě postkomunistických zemí se konalo více celostátních referend než v České republice, a to i o mnohem malichernějších otázkách. Tento argument zastánců základen bez referenda je tedy ze všech nejslabší.


Zdroj: Literární noviny 2007-10