"Radar dělí i umělce" byl název článku v předposledním Magazínu Právo. Zaujaly mě argumenty zastánce umístění cizích vojsk na našem území pana Smoljaka. Hned jeho první věta "Kdybych byl předseda vlády, nikdy bych takovou věc nepustil do veřejné diskuze." vypovídá, že autor si ještě nestačil zcela zvyknout na skutečnost, že žijeme v demokratické společnosti a že diskuze na jakékoliv téma je žádoucí, nikoliv naopak.

Autor dále argumentuje, že vojenská stránka obrany státu nesmí být posuzována laiky, za které považuje všechny odpůrce vojenské základny USA. Tato úvaha má však tři nedostatky. Za prvé vychází z mylného přesvědčení, že mezi odpůrci základny USA nejsou odborníci. Opak je pravdou - mezi odpůrci základny je například vojenský analytik Ing. Stanislav Kaucký, fyzik ústavu Akademie věd ČR RNDr. Petr Pokorný, CSc., odborník na ústavní právo Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc., filozof Prof. Erazim Kohák, Ph.D. a mnozí další. Za druhé se autor mylně domnívá, že systém Národní raketové obrany USA má cosi společného s obranou našeho státu. Jak ale již sám název tohoto systému napovídá, jde o systém národní obrany, tedy jde o obranu USA, nikoliv o obranu naší. Z našeho pohledu jde tedy o čistě politické rozhodnutí, nikoliv o rozhodnutí týkající se obrany státu. A třetí nedostatek této argumentace je nevyřčený předpoklad, že v parlamentu nesedí laici, nýbrž vojenští odborníci. Kdo alespoň trochu sleduje složení našeho parlamentu ví, že většina z jeho členů nejen že není odborníky na vojenství, ale mnohdy pochybuji, zda jsou odborníky vůbec na něco (samozřejmě pomineme-li jejich specializaci na předvolební slibování - v tom zcela jistě nemají konkurenci).

Politici v parlamentu nejsou o nic vzdělanější než většina z nás. A pokud jde o jejich morální kredit, tak tam se myslím náš parlament pohybuje pod celostátním průměrem. Proto mohou-li o záležitosti umístění cizích vojsk na našem území rozhodnout oni, můžeme tak učinit bezpochyby i my. Jediné, co k tomu potřebujeme je dostatek informací. Teď však nemluvím o propagandě, kterou předvádí za naše peníze vládou najatý lobbyista a jeho přátelé z PR agentury. Kdo se domníval, že praktiky "já na bráchu, brácha na mě" pádem komunismu zmizely, nechť ve vlastním zájmu rychle vystřízliví.

Ve výše zmiňovaném článku mě zaujaly ještě další pasáže. Například ta, ve které autor dokládá nepotřebnost referenda na tom, že za první republiky se také žádné referendum nekonalo. Pokud bychom použili stejnou argumentaci, lezli bychom dnes ještě po stromech.

Autor uzavírá tuto pasáž míněním, že nemůžeme posoudit všechny zahraničně politické okolnosti a vojensko-technické záležitosti a implikuje tedy, že máme nechat náš osud v rukou vlády a parlamentu. Můžeme ale věřit vládě, která existuje jen díky dvěma přeběhlíkům, neplní své předvolební sliby a v otázce vojenské základny USA jde zcela proti vůli lidí?

Nevím jak autor, ale já jsem si takhle demokratickou společnost po sametové revoluci nepředstavoval. Měl jsem dojem, že již skončila doba, kdy o nás všech budou rozhodovat jen politické špičky, zatímco my budeme postaveni do role diváků, kteří jen z povzdálí sledují jejich nečestnou a naší prací financovanou hru. Domníval jsem se, že v nové společnosti budeme o zásadních věcech rozhodovat všichni - v referendech.

Dnes mám možnost zvolit Zlatého slavíka, Miss ČR nebo SuperStar, ale nemám možnost zvolit ani prezidenta, ani rozhodnout o tom, jestli v naší zemi budou zase pobývat cizí vojáci nebo ne. Je tohle ta demokracie, kterou jsme chtěli? Nebo nám ten náš sen někdo ukradl a jsme zase blízko tomu, co tu už bylo?


Zdroj: Britské listy, 19.11.2007