Fareed Zakaria: Stalin, Mao a … Ahmadínežád?
30.11.2007 - Fareed Zakaria, Newsweek
Minulý týden na setkání s novináři, řekl prezident Bush že „pokud vás zajímá jak předejít třetí světové válce, měli byste se zajímat jak zabránit Íránu, aby měl znalosti nutné k výrobě jaderné zbraně“. To nebyla narážka nějakého pomateného neokonzervativce nebo druhořadého politika hledajícího publicitu. To řekl prezident Spojených států, vyvolávajíc přízrak třetí světové války pokud Írán získá dokonce (i jen) znalost potřebnou k výrobě jaderné zbrani.
Americká diskuse o Íránu ztratila veškerý kontakt s realitou. Norman Podhoretz, neokonzervativní ideolog kterého Bush konzultoval na toto téma, napsal že íránský prezident Mahmud Ahmadínežád je “jako Hitler … revolucionář, jehož cílem je svrhnout existující mezinárodní systém a nahradit jej … novým řádem zdominovaným Íránem a ovládaným nábožensko-politickou kulturou islamofašismu.” Pro tak enormní tvrzení Podhoretz neposkytne ani špetku důkazu.
Skutečnost je takováto: Velikost íránské ekonomiky je srovnatelná s finskou, jeho roční rozpočet na obranu činí cca 4.8 miliard dolarů. Írán nenapadl (cizí) zemi od konce 18. století. Spojené státy mají 68-krát vyšší HDP a 110-krát větší výdaje na obranu. Izrael a všechny arabské země (kromě Sýrie a Iráku) se diskrétně nebo aktivně spojují proti Íránu. A přesto máme věřit, že Teherán se chystá svrhnout mezinárodní systém a nahradit jej islamofašistickým řádem? Na jaké planetě to žijeme!?
Když byl prezidentem Íránu zvolen relativně umírněný Mohammad Chatámí, američtí konzervativci upozorňovali na to, že byl jen figurkou. Skutečnou moc, říkali (správně), zvláště kontrolu armády a policie, vykonával nezvolený “Nejvyšší Vůdce”, Ajatolláh Ali Chamenei. Nyní když je prezidentem Ahmadínežád, tvrdí, že jeho prst je na spoušti. (Moment, Írán nemá jaderné tlačítko a nebude mít minimálně dalších tři až osm let – podle CIA – kdy už Ahmadínežád nebude prezidentem. To jsou prostě fakta.)
V projevu minulý týden, Rudy Giuliani řekl, že zatímco SSSR a Čínu šlo během studené války zastrašit, Írán zastrašen být nemůže. Sovětský a čínský režim měly “zbytkovou racionalitu”, vysvětlil. Hmm. Stalin a Mao – kteří bezstarostně nařídili smrt miliónů jejich vlastních lidí, vyvolávali povstání a revoluce a vyhladověli celé opoziční regiony – byli racionální lidé. Není jím však Ahmadínežád, který udělal cokoliv s tímto srovnatelného?! Jedním z prapodivných obratů současné hysterie kolem Íránu je to, že se konzervativci stávají překvapivě shovívaví vůči dvěma největším masových vrahům v dějinách.
Kdybych si měl vybrat, koho označit za šílence, (zda) severokorejského Kim Jong Ila nebo Ahmadínežáda, nemyslím, že by bylo sebemenšího sporu. Před deseti lety Kim Jong Il dopustil, aby hladomor zabil 2 milióny jeho vlastních lidí, donutil ostatní aby přežili pojídáním trávy, zatímco (si) dovážel galony drahého francouzského vína. Prodal jadernou technologii ostatním darebáckým státům a ohrožoval své sousedy testovacím vypalováním raket. Přesto se Spojené státy podílí na mezinárodní pomoci Pchjongjangu v hodnotě miliard dolarů.
Jsme na cestě nezvratné konfrontace se zemí o níž nevíme téměř nic. Vláda USA neměla v Íránu své diplomaty téměř 30 let. Američtí představitelé se stěží potkali s nějakým vysokým představitelem či politikem Íránu. Nemáme žádný kontakt s pulzující občanskou společností v zemi. Írán je pro nás černá díra – tak jako se jí stal Írák v roce 2003.
Jedinkrát, kdy jsme s Teheránem vážně jednali, bylo v závěrečných dnech války v Afghánistánu s cílem vytvořit v zemi nový politický řád. Bushův zástupce na Bonnské konferenci, James Dobbins, říká že “Íránci byli velmi profesionální, upřímní, spolehliví a nápomocní. Byli rovněž velmi důležití pro náš úspěch. Přesvědčili Severní Alianci k učinění konečných ústupků o které jsme žádali.” Dobbins říká, že Íránci udělali přátelské nabídky k zlepšení vztahů se Spojenými státy prostřednictvím jeho a ostatních v roce 2001 a později, ale nedostali žádnou odpověď. Dokonce i po projevu o Ose Zla, vzpomíná si, nabízeli spolupráci v Afghánistánu. Dobbins šel s nabídkou na schůzku vedoucích činitelů ve Washingtonu, aby se setkal jen s mrtvolným tichem. Tehdejší ministr obrany Donald Rumsfeld, říká, “se díval dolů a šustěl svými papíry.” Žádná odpověď Íráncům nikdy zpět nepřišla. Proč se obtěžovat? Jsou šílení.
Minulý rok, akademik z Princetonu, Bernard Lewis, blízký poradce Bushe a viceprezidenta Cheneyho, napsal článek ve Wall Street Journal předpovídající, že 22. sprna 2006 se prezident Ahmadínežád chystá skoncovat se světem. Datum, vysvětloval, “je nocí, kdy si mnoho muslimů připomíná noční let Proroka Mohameda na okřídleném koni Buraqovi, napřed do “nejvzdálenější mešity”, obvykle identifikované s Jeruzalémem, a potom do nebe a zpět. To může být považováno za vhodné datum k apokalyptickému konci Izraele a v případě nutnosti světa” (zvýraznění Zakaria). Všechno tohle by bylo komické, kdyby to nebylo tak nebezpečné.
Zdroj: Newsweek, 29.10.2007
Absolvent univerzity Yale a Harvardu Fareed Zakaria (* 1964) je světově uznávaným politologem a odborníkem na mezinárodní vztahy. V roce 1999 jej magazín Esquire označil “jedním z 21 nejdůležitějších lidí 21. století”. Působil při Trilaterální komisi (zjednodušeně USA-EU-Japonsko), na International Institute of Strategic Studies a v Council of Foreign Relations, kde se mj. podílel na vydávání prestižního odborného periodika Foreign Affairs. Na Harvardu vyučoval mezinárodní vztahy a politickou filosofii, jeho poslední kniha “Budoucnost svobody” se stala bestsellerem a byla přeložena do 18 jazyků včetně češtiny.
Americká diskuse o Íránu ztratila veškerý kontakt s realitou. Norman Podhoretz, neokonzervativní ideolog kterého Bush konzultoval na toto téma, napsal že íránský prezident Mahmud Ahmadínežád je “jako Hitler … revolucionář, jehož cílem je svrhnout existující mezinárodní systém a nahradit jej … novým řádem zdominovaným Íránem a ovládaným nábožensko-politickou kulturou islamofašismu.” Pro tak enormní tvrzení Podhoretz neposkytne ani špetku důkazu.
Skutečnost je takováto: Velikost íránské ekonomiky je srovnatelná s finskou, jeho roční rozpočet na obranu činí cca 4.8 miliard dolarů. Írán nenapadl (cizí) zemi od konce 18. století. Spojené státy mají 68-krát vyšší HDP a 110-krát větší výdaje na obranu. Izrael a všechny arabské země (kromě Sýrie a Iráku) se diskrétně nebo aktivně spojují proti Íránu. A přesto máme věřit, že Teherán se chystá svrhnout mezinárodní systém a nahradit jej islamofašistickým řádem? Na jaké planetě to žijeme!?
Když byl prezidentem Íránu zvolen relativně umírněný Mohammad Chatámí, američtí konzervativci upozorňovali na to, že byl jen figurkou. Skutečnou moc, říkali (správně), zvláště kontrolu armády a policie, vykonával nezvolený “Nejvyšší Vůdce”, Ajatolláh Ali Chamenei. Nyní když je prezidentem Ahmadínežád, tvrdí, že jeho prst je na spoušti. (Moment, Írán nemá jaderné tlačítko a nebude mít minimálně dalších tři až osm let – podle CIA – kdy už Ahmadínežád nebude prezidentem. To jsou prostě fakta.)
V projevu minulý týden, Rudy Giuliani řekl, že zatímco SSSR a Čínu šlo během studené války zastrašit, Írán zastrašen být nemůže. Sovětský a čínský režim měly “zbytkovou racionalitu”, vysvětlil. Hmm. Stalin a Mao – kteří bezstarostně nařídili smrt miliónů jejich vlastních lidí, vyvolávali povstání a revoluce a vyhladověli celé opoziční regiony – byli racionální lidé. Není jím však Ahmadínežád, který udělal cokoliv s tímto srovnatelného?! Jedním z prapodivných obratů současné hysterie kolem Íránu je to, že se konzervativci stávají překvapivě shovívaví vůči dvěma největším masových vrahům v dějinách.
Kdybych si měl vybrat, koho označit za šílence, (zda) severokorejského Kim Jong Ila nebo Ahmadínežáda, nemyslím, že by bylo sebemenšího sporu. Před deseti lety Kim Jong Il dopustil, aby hladomor zabil 2 milióny jeho vlastních lidí, donutil ostatní aby přežili pojídáním trávy, zatímco (si) dovážel galony drahého francouzského vína. Prodal jadernou technologii ostatním darebáckým státům a ohrožoval své sousedy testovacím vypalováním raket. Přesto se Spojené státy podílí na mezinárodní pomoci Pchjongjangu v hodnotě miliard dolarů.
Jsme na cestě nezvratné konfrontace se zemí o níž nevíme téměř nic. Vláda USA neměla v Íránu své diplomaty téměř 30 let. Američtí představitelé se stěží potkali s nějakým vysokým představitelem či politikem Íránu. Nemáme žádný kontakt s pulzující občanskou společností v zemi. Írán je pro nás černá díra – tak jako se jí stal Írák v roce 2003.
Jedinkrát, kdy jsme s Teheránem vážně jednali, bylo v závěrečných dnech války v Afghánistánu s cílem vytvořit v zemi nový politický řád. Bushův zástupce na Bonnské konferenci, James Dobbins, říká že “Íránci byli velmi profesionální, upřímní, spolehliví a nápomocní. Byli rovněž velmi důležití pro náš úspěch. Přesvědčili Severní Alianci k učinění konečných ústupků o které jsme žádali.” Dobbins říká, že Íránci udělali přátelské nabídky k zlepšení vztahů se Spojenými státy prostřednictvím jeho a ostatních v roce 2001 a později, ale nedostali žádnou odpověď. Dokonce i po projevu o Ose Zla, vzpomíná si, nabízeli spolupráci v Afghánistánu. Dobbins šel s nabídkou na schůzku vedoucích činitelů ve Washingtonu, aby se setkal jen s mrtvolným tichem. Tehdejší ministr obrany Donald Rumsfeld, říká, “se díval dolů a šustěl svými papíry.” Žádná odpověď Íráncům nikdy zpět nepřišla. Proč se obtěžovat? Jsou šílení.
Minulý rok, akademik z Princetonu, Bernard Lewis, blízký poradce Bushe a viceprezidenta Cheneyho, napsal článek ve Wall Street Journal předpovídající, že 22. sprna 2006 se prezident Ahmadínežád chystá skoncovat se světem. Datum, vysvětloval, “je nocí, kdy si mnoho muslimů připomíná noční let Proroka Mohameda na okřídleném koni Buraqovi, napřed do “nejvzdálenější mešity”, obvykle identifikované s Jeruzalémem, a potom do nebe a zpět. To může být považováno za vhodné datum k apokalyptickému konci Izraele a v případě nutnosti světa” (zvýraznění Zakaria). Všechno tohle by bylo komické, kdyby to nebylo tak nebezpečné.
Zdroj: Newsweek, 29.10.2007
Absolvent univerzity Yale a Harvardu Fareed Zakaria (* 1964) je světově uznávaným politologem a odborníkem na mezinárodní vztahy. V roce 1999 jej magazín Esquire označil “jedním z 21 nejdůležitějších lidí 21. století”. Působil při Trilaterální komisi (zjednodušeně USA-EU-Japonsko), na International Institute of Strategic Studies a v Council of Foreign Relations, kde se mj. podílel na vydávání prestižního odborného periodika Foreign Affairs. Na Harvardu vyučoval mezinárodní vztahy a politickou filosofii, jeho poslední kniha “Budoucnost svobody” se stala bestsellerem a byla přeložena do 18 jazyků včetně češtiny.
« zpět
CHAT s osobností
TV Ne základnám
