Program výstavby radaru v Česku a raketové základny v Polsku je zastaralý. Alespoň tak to tvrdí autoři pozoruhodné dvousetstránkové Zprávy nezávislé pracovní skupiny o protiraketové obraně, kosmických vztazích a 21. století. Ti se nerekrutují z odpůrců, ale naopak z řad prominentních obhájců protiraketové obrany na takových prestižních pracovištích, jako jsou Institute for Foreign Policy Analysis, Heritage Foundation, High Frontier, Claremont Institute či George C. Marshall Institute. Podle jejich závěrů je vybudování radarové základny v Česku zbytečné. Skutečně funkční protiraketová obrana, která by měla zabránit „kosmickému Pearl Harboru”, musí mít tři hlavní komponenty:

· Kosmické zbraňové systémy, především ty, které již byly připravovány na přelomu 80. a 90. let minulého století v rámci projektu Brilliant Pebbles;
· Modernizované námořní systémy;
· Pouze dvě pozemní stanoviště, a to v USA, konkrétně na Aljašce a v Kalifornii, tedy nikoliv v Evropě.

Systém, jehož součástí by měla být i americká vojenská základna v Česku, byl od počátku budován jako součást Národní protiraketové obrany USA (NMD), tedy obrany území Spojených států. Radar v Česku i rakety v Polsku jsou ale dnes vydávány za součást obrany Evropy. Tak tomu je například ve dvanáctistránkové brožurce Návrh Spojených států amerických na rozmístění prvků protiraketové obrany v Evropě, kterou v češtině vydala společně ministerstva zahraničí a obrany USA (v angličtině se tato brožurka jmenuje Předpokládané výhody základny USA v Evropě). V ní už nebezpečí nepředstavuje Severní Korea, ale pouze Írán. Podle argumentace z této brožurky základny v Česku a Polsku slouží ve vztahu k USA jenom jako záložní – Spojené státy má především chránit základna v Grónsku. Základny v Česku a Polsku jsou prý určeny hlavně pro obranu Evropy. Ovšem i při takovémto pojetí má velení celého globálního systému (U. S. Ballistic Missile Defense System – BMDS) zůstat v amerických rukou (s. 5 a 6).  Dlužno dodat, že obrázek v této brožurce (s. 5), nevypadá přesvědčivě – raketa zničená nad Baltským mořem asi nemíří na Evropu.

(...) (...)

Dnes diskutovaný program NMD je přímým dědicem SDI ("Reaganova strategická obranná iniciativa známá jako program "hvězdných válek"). Jeho současná podoba vyrůstá z direktivy NSD 23 prezidenta George Bushe ml. z prosince 2002. Je spojen s vypovězením ABM Treaty ze strany USA. Ve své původní podobě měla NMD být malou variantou SDI, neboť oficiálním cílem je ochrana proti omezeným raketovým možnostem tzv. darebáckých států. První generace NMD zahrnuje sledovací systémy v kosmu a pozemní i námořní radarové plus raketové základny. NMD je oficiálně orientována na ničení nepřátelských raket kinetickou energií.

Pro oba globální projekty protiraketové obrany – SDI i NMD – je příznačné, že lze poměrně snadno popsat jejich úvodní model, který se měl realizovat, nikoliv však koncovou podobu: na výchozí projekty se v obou případech začaly nabalovat projekty nové. Když nedojde k zásadním politickým rozhodnutím, je současná fáze globálního rozmisťování amerického systému NMD pouze začátkem stále bujícího výzkumu, vývoje a rozmisťování nových protiraketových systémů.

(...)

Dodnes inspirující je shrnutí argumentů o neúčinnosti SDI, které provedli autoři článku Prezidentská volba: Hvězdné války, nebo kontrola zbrojení publikovaného v zimě 1984/1985 prominentním americkým časopisem Foreigna Affairs. Nejznámější americkou kritiku současného projektu NMD přinesla v červenci 2003 Americká fyzikální společnost. Upozornila mimo jiné, že pro zničení raket v první fázi letu z Íránu či KLDR je v případě jedné rakety na pevné palivo nutné mít nejméně 1600 kosmických lapačů v ceně 57 až 224 miliard. Kdyby se jednalo o jednu raketu na tekuté palivo, bylo by zapotřebí 700 lapačů v ceně 27 až 78 miliard dolarů.

Některé kritiky připomínají, že NMD je obranou proti neexistujícímu nebezpečí, která nevnímá nebezpečí reálná. Příkladem může být upozornění, že pro vlastníka jedné či několika jaderných náloží – ať již se jedná o teroristy, nebo o tzv. darebácké státy – je snazší dopravit ji do Spojených států na lodi do přístavu než mezikontinetální raketou. Program NMD ve své současné podobě nezajišťuje ochranu před raketami středního či krátkého doletu, které by byly odpáleny z lodí blízko pobřeží USA. 

(...) 

Kritici současného programu NMD, o nichž se mluví v úvodu této studie, míří jinam. Podle Zprávy nezávislé pracovní skupiny o protiraketové obraně, kosmických vztazích a 21. století by základem funkční protiraketové obrany by se mělo stát družic-zabijáků, které byly vyvíjeny v rámci programu Brilliant Pebbles na přelomu 80. a 90. let minulého století. Tyto družice o váze 1,4 a 2,6 kg a velikosti „tradičního melounu z Jižní Karolíny“ mají mít vlastní obranný systém a schopnost ničit nepřátelské mezikontinetální rakety ve všech třech fázích letu. Družice by měly být vypuštěny do roku 2010.

Stavět pozemní základny protiraketové obrany znamená ustrnout na zastaralých představách. Jak tvrdí autoři citované Zprávy nezávislé komise, "pouze protiraketová obrana umístěná v kosmu může být skutečně globálním systémem". V cenách z roku 2005 by měl program Brilliant Pebbles stát 16,4 miliard dolarů (s. 10-11 a 113). Theresa Hitchens v recenzi této zprávy pro Bulletin of the Atomic Scientists upozorňuje, že původně měl systém mít 100 tisíc a později sedm tisíc družic (s.77). 

Podle citované Zprávy nezávislé komise by existující součásti systému protiraketové obrany na mořích a oceánech (tedy Aegis a Standard Missile) měly být zdokonaleny. Kromě úkolů souvisejících s obranou proti mezikontinetálním balistickým raketám by měl tento subsystém zajistit obranu před raketami středního doletu odpalovanými z lodí. Protiraketové systémy na lodích, právě tak jako pozemní základny, mají ale podle této analýzy mít pouze význam regionální či lokální. Zároveň by však americké pozemní základny „neměly být rozšiřovány za v současné době rozvinuté na Aljašce a v Kalifornii“ (s. 114). Tedy – žádný americký radar v Česku. V rámci spolupráce s NATO by měl ovšem být vytvořen „systému systémů“. „Logická dělba práce“ v tomto supersystému prý vyžaduje, aby se „Spojené státy soustředily především na kosmické a ostatní komponenty, zatímco koaliční spojenci by se měli věnovat především námořním a pozemním systémům“ (s. 116).

Prvořadým úkolem každé vojenskopolitické strategie je identifikace protivníka a výběr prostředků použitelných proti němu. Podle autorů Zprávy nezávislé pracovní skupiny o protiraketové obraně, kosmických vztazích a 21. století by měla mít NMD globální dosah a chránit USA, jejich ozbrojené síly v zahraničí i koaliční spojence před nebezpečím ze všech azimutů. Současná propaganda pokládá části systému NMD, které mají být umístěny v Česku a v Polsku, za ochranu proti raketám z Íránu, nikoliv proti Rusku. Jenže:

· Žádné rakety, které by mohly zasáhnout Spojené státy, Írán nemá;
· Zacílení v rámci NMD rozmístěných raket, ale též funkci radarů, lze změnit. 

Dosavadní zkušenosti ukazují, že jakmile bude první generace systému NMD rozvinuta, je možné zhušťovat síť raket a radarů i jejich dosah a funkci. A jakmile potenciální protivník zdokonalí své zbraně, bude nutné také provést upgrade systému NMD. Má-li být systém NMD funkční, jeho financování nezná hranic. Jak ukazuje tabulka číslo 1, podle oficiální Missile Defense Agency bylo od roku 1985 vydáno na protiraketovou obranu USA 107 miliard dolarů. Tato agentura pak v návrhu rozpočtu (s. 17) předpokládá, že údržba protiraketových systému bude až do roku 2013 stát každoročně přibližně jednu miliardu, ovšem na vývoj pro potřeby NMD bude vydáno šest až sedm miliard dolarů ročně.

Počátek hledání protivníka, jemuž má NMD čelit, je v lednu 1995. Tehdy zasedl 104. Kongres USA, v jehož obou komorách získali většinu republikáni. V roce 1997 pak tento Kongres zřídil Komisi na vyhodnocení raketové hrozby pro Spojené státy. Její zpráva z roku 1998 našla nebezpečí v Rusku a v Číně. Zároveň však dospěla k závěru, že hrozba představovaná řadou nepřátelských rozvojových států „je širší, bezprostřednější a rozvíjí se rychleji, než bylo uvedeno v odhadech a zprávách zpravodajské komunity“, a že „Spojené státy nedostanou téměř žádné nebo vůbec žádné varování před operačním nasazením“ raket schopných zasáhnout území USA. Komise uvedla, že Írán a Severní Korea budou představovat pro Spojené státy raketovou hrozbu během pěti let a Irák během deseti let. Šéfem této komise byl Donald Rumsfeld, pozdější ministr obrany USA ve vládě George Bushe ml.

Argumentace ze zprávy Rumsfeldovy komise se stala základem zdůvodnění NMD. Oficiálně se má NMD stát ochranou Spojených států proti nepředvídatelnému jednání „darebáckých států“. Jenže podle Strategie národní bezpečnosti Spojených států amerických, kterou americký prezident George Bush ml. podepsal v září 2002 a následně v upravené podobě roku 2006, je problém nazírán šířeji. V této doktríně je představena orientace na preventivní války „vůči vznikajícím hrozbám ještě před tím, než se plně zformují“. Tato doktrína nahradila tezi o rovnováze strachu ideou preventivních úderů – a to se již netýká pouze tzv. darebáckých států.

Diskutovaný radar v Brdech má být součástí systému, který se rozpíná od Aljašky, přes Japonsko a Austrálii do Evropy a Grónska – obkličuje jádro euroasijského kontinentu. Také citovaná Zpráva nezávislé pracovní skupiny o protiraketové obraně, kosmických vztazích a 21. století spojuje nebezpečí z tzv. darebáckých států také s hrozbou ze strany strategických konkurentů, Ruska a Číny“ (s. 112). A jak připomíná Theresa Hitchens,  jedním z autorů této zprávy je Keith Payne, prezident National Institute for Public Policy, jeden z „architektů současné doktríny Bushovy administrativy propagující preventivní užití jaderných zbraní“ (s. 76).

Dnes již klasické vyjádření skryté logiky NMD obsahuje článek Keira Liebera a Daryla Presse nazvaný Vznik nukleární nadřazenosti USA, který byl roku 2006 otištěn v prestižním americkém časopise Foreign Affairs. Podle jeho autorů „po skončení studené války byl (americký) nukleární arzenál významně vylepšen“, naopak ruský upadal. Zdůrazňují, že modernizace jaderných sil USA nebyla namířena proti „darebáckým státům“ či teroristům. Současné a budoucí jaderné síly USA jsou projektovány tak, aby byly „schopny preventivního odzbrojovacího úderu proti Rusku nebo Číně“. Autoři tvrdí, že propočítali, že překvapivým americkým útokem může být ruský i čínský jaderný arzenál zničen a případné jeho zbytky mohou být zachyceny novou protiraketovou obranou (s. 42-54). Rozpracovanější zdůvodnění svých závěrů autoři publikovali v témže roce v časopise International Security. 

(...)

Celý projekt NMD vychází z předpokladu, že pouze bezkonkurenční vojenská nadřazenost může Spojeným státům zajistit bezpečnost a nadvládu. Nadřazenost pak byla pochopena jako potřeba zajistit takovou vojenskou sílu USA, která by byly větší, než jakákoliv možná koalice států. Také proto jsou vojenské výdaje USA tak obrovské.

(...)

Je příznačné, že brazilský program využití jaderné energie, který je podobný íránskému, nevyvolává žádné mezinárodní spory. Zřejmě proto, že problém není program sám, ale politika Íránu – nebo její vnímání na Západě. Jak upozorňuje americký odborník na tuto problematiku Wolfgang Panofsky v článku Nukleární nebezpečí, pouze přístup, „který nebude diskriminovat mezi >dobrými státy< a >špatnými státy<, může zabezpečit každému státu >nezcizitelné právo< rozvoje mírového využití nukleární energie bez zvýšení rizika šíření jaderných zbraní“ (s. 116).

(...)

Největším problémem NMD, a tedy i chystaných amerických vojenských základen v Česku a v Polsku, je zavržení myšlenky kontroly zbrojení a odzbrojení. Od okamžiku, kdy George Bush ml. v roce 2001 vypověděl Smlouvu o omezení protiraketové obrany, začalo být zřejmé, že Washington vsadil na unilaterální politiku a nové závody ve zbrojení. Právě ABM Treaty činila ambice supervelmocí čitelnými a zvýšila mezi nimi vzájemnou důvěru. Tyto smlouvy o kontrole zbrojení mohly sloužit jako základ smluv o odzbrojení.

NMD představuje snahu o změnu poměru sil. Většina zastánců tohoto projektu tento fakt nepopírá – pouze se domnívá, že mocenská nadřazenost USA už existuje a NMD pouze usiluje o její zkvalitnění či zvěčnění. Ovšem nastartované zbrojní programy Ruska a Číny ukazují, že Nixonova slova pronesená roku 1972 v předvečer podpisu ABM Treaty  o tom, že snaha získat převahu vyvolává okamžitou reakci, platí i v 21. století.

Protože vojáci chápou zlepšení obrany USA jako předpoklad bezpečného útoku amerických ozbrojených sil, je přirozené, že pokračování programu NMD vnímají některé státy jako nebezpečí pro sebe. Navíc NMD je součástí širší politické koncepce, při jejíž realizaci dochází k posouvání vojenských základen USA stále blíže k ruským hranicím – což snižuje věrohodnost prohlášení o tom, že NMD není zaměřen proti tomuto státu. Rusko a Čína zahájily jak modernizaci svých ozbrojených sil, tak i hledání nových spojenců. Moskva zmrazila svoji účast na Smlouvě o konvečních ozbrojených silách v Evropě. Navíc stále hlasitěji mluví o možnosti odstoupit od „reliktu studené války“, od Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu. Výsledkem washingtonské unilaterální politiky s důrazem na vojenskou sílu je zhoršování postavení USA. Především proto je zvažovaný radar v Brdech zastaralý: projekt NMD neodpovídá požadavkům bezpečnosti na počátku 21. století.

(...)

Zatím jediným prokazatelným výsledkem programu Národní protiraketové obrany USA je podlamování vzájemné důvěry mocností, což následně vede k novým nekontrolovatelným závodům ve zbrojení. Ve chvíli, kdy by se lidstvo mělo soustředit na odstraňování hladu na zemi a čelit klimatickým změnám v atmosféře, zahajuje zbrojení v kosmu.

Nebezpečí mezikontinetálních raket směřujících z Íránu či KLDR je určitě vzdálené a možná fiktivní. Narušení mocenské rovnováhy a zkomplikování vztahů mezi některými mocnostmi je ale reálné i aktuální.


Celá studie: Krejčí, Oskar. Zastaralý radar. Res Publica, sdružení pro informace. (říjen 2007)

Prof. PhDr. Oskar Krejčí, CSc. (1948) je prorektorem Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, vědeckým pracovníkem Ústavu politických věd SAV v Bratislavě a učí na Fakultě politických věd a mezinárodních vztahů UMB v Banské Bystrici. Publikoval sedmnáct vědeckých knih a přibližně tisíc nejrůznějších studií a článků. Byl poradcem dvou předsedů československé federální vlády.