Během schůzky skupiny G8 na počátku června došlo k úplnému odhalení potíží a komplikací spojených s plánovanou americkou protiraketovou obranou v Evropě. (...)

Putin navrhl politicky i technicky elegantní řešení problému protiraketové obrany, s nímž měl Pentagon počítat od začátku: Zřízení radarové základny protiraketové obrany na již existující radarové stanici včasné výstrahy v Ázerbájdžánu. (...)

Prezident George W. Bush řekl, že návrh byl „zajímavým námětem“, a přivítal změnu v ruské politice; avšak jeho administrativa podle všeho nabídku ihned odmítla. „Volba lokality pro umístění základny protiraketové obrany nepadá z čistého nebe,“ vyhrkla ministryně zahraničí Condoleeza Riceová v rozhovoru pro agenturu Associated Press. „Jde o geometrii a geografii toho, jak sestřelit raketu.“

Ministryně Riceová však svým stručným komentářem ukázala, že nerozumí ani geometrii a geografii amerických plánů na protiraketovou obranu, ani Putinově návrhu. Rusko splnilo svůj domácí úkol a navrhlo základnu, která byla pro protiraketovou obranu technicky i politicky výhodnější jak z hlediska Ameriky, tak z hlediska Ruska samotného.

Vzhledem ke svému umístění daleko na jih od původních základen plánovaných Bushovou administrativou v Polsku a České republice mělo ázerbájdžánské řešení mnohé výhody. Z tohoto místa by plánovaná protiraketová obrana mohla bránit celou Evropu včetně její jihovýchodní části.

Současně by základna v Ázerbájdžánu nebyla schopna sledovat starty ruských raket směřujících po polární trajektorii do Ameriky, což znamená,  že by nemohla být využita k obraně Spojených států před Ruskem. Původně navržené základny v Polsku a České republice by také v případě zásahu rakety raketou mohly způsobit vznik trosek dopadajících na ruské území. Ázerbájdžánská základna by znamenala také minimalizaci tohoto problému.

(...) (...)
  
Návrhy na umístění prvků americké protiraketové obrany v Ázerbájdžánu nebo jižním Rusku Putin zpochybnil technickou účinnost navrhovaných základen v Polsku a České republice a ospravedlnil současné škrty provedené Kongresem v rozpočtu na výstavbu těchto zařízení. Kongres byl tak jako tak skeptický – a Putin ukázal, že ke skepsi má reálný důvod.

Na základě dohod, které chce Bushova administrativa uzavřít s Polskem a Českou republikou, by případné základny byly v zásadě svrchovaným americkým územím, asi jako území velvyslanectví. Zůstává otázkou, zda by Polsko a ČR s takovou úpravou souhlasily - a pravděpodobně by byla nepřijatelná jak pro Rusko, tak pro Ázerbájdžán.

Na schůzce G8 Putin také navrhl, aby americký protiraketový systém byl umístěn v Turecku, Iráku, nebo dokonce na námořních platformách – to však vedlo pouze ke zpochybnění jeho původního návrhu. První reakce iráckých úřadů zdůraznila, že americká protiraketová základna v Iráku by byla novým cílem a novou motivací pro povstalce. (…)
 
Agentura pro protiraketovou obranu (MDA) zřízená samotným Pentagonem tvrdí, že v nejlepším případě se dovede vypořádat s tím, co nazývá „nesofistikovanou hrozbou“, což znamená jednu nebo dvě rakety z Íránu, bez použití klamných cílů nebo dalších protiopatření. Takový cíl si MDA neklade z toho důvodu, že by podobný útok byl reálný, ale právě proto, že je to ta nejtěžší hrozba, které by vůbec ještě dokázal čelit.

Způsob, jakým MDA definuje očekávanou hrozbu, vede k otázce: Útočil by vůbec Írán na Evropu nebo na Spojené státy jedinou raketou a čekal by na důsledky?

Írán v současnosti nemá vojenské kapacity, které by mu umožňovaly útočit na Evropu nebo Spojené státy – a pokud by je měl, plánovaná protiraketová obrana by proti nim byla neúčinná. (…)
 
Klamné cíle a elektronická protiopatření jsou Achillovou patou protiraketové obrany vůbec a plánovaného systému protiraketové obrany v Evropě zvláště.

Klamné cíle mohou zahrnovat objekty, které věrně napodobují útočící nepřátelskou raketu nebo hlavici v návratovém tělese. Například jednoduchý balón ve tvaru kužele – a tvar návratového tělesa je právě takový – se může po oběžné dráze pohybovat stejně rychle, jako návratové těleso samotné, a obránce tak značně zmást. Nepřátelská raketa může nést mnoho takových balónů (…)

Protiopatření mohou zahrnovat radiolokační odrážeče nebo odpad záměrně rozptýlený útočníkem kolem cílové rakety nebo hlavice tak, aby odrážel paprsek pátracího radaru systému protiraketové obrany. Může jít o krátké kovové tyče – asi jako sponky na papír – o příslušné dálce, nebo kousky kovové fólie odrážející záření radaru či bránící radaru v zachycení cíle.

(…) (…)
 
V případě totální války by se přirozeně protiraketový radar a sila s antiraketami pro útočníka staly primárními cíli.

Pro začátek je třeba se ptát, proti komu jsou základny v Polsku a České republice vlastně určeny. Jde skutečně o obranu proti Íránu, jak je inzerováno, nebo o pokus Spojených států umístit protiraketovou obranu v blízkosti Ruska, aby se bránily před ruským útokem? Nebo o obojí? (…)

Stejně jako před 46 lety považovali Američané ruské rakety na Kubě za alarmující hrozbu, Rusko nyní jednoduše cítí, že plánovaná americká protiraketová obrana v Polsku a České republice je příliš blízko jeho území.

Samozřejmě, sovětské rakety na Kubě byly útočné, zatímco plánované antirakety v Polsku by měly být obranné. Avšak americký plán je přímým porušením Společné deklarace uzavřené spolu se Smlouvou o omezení strategických útočných zbraní – známou také jako Moskevská smlouva – a podepsané prezidenty Busem a Putinem 24. května 2002.

Společná deklarace vyzývá ke společnému výzkumu a vývoji technologií protiraketové obrany a k americko-ruské spolupráci při protiraketové obraně Evropy. Bushův požadavek na zřízení americké protiraketové obrany v Evropě byl formulován unilaterálně takřka ještě předtím, než inkoust na Společné deklaraci stačil oschnout.

Putin také poznamenal, že americké rozhodnutí umístit protiraketovou obranu blízko ruského území předcházelo jednostranné odstoupení Spojených států od Smlouvy o protiraketové obraně (ABM), kterou v roce 1972 v Moskvě  společně podepsali prezident Nixon a generální tajemník Komunistické strany sovětského svazu Leonid Brežněv.

Vzhledem k obojakému postoji Spojených států k výše zmíněným mezinárodním smlouvám nepřekvapuje, že Rusko může pohlížet na plánované americké antirakety jako na potenciální prostředek útoku. Plánované antirakety jsou dvoustupňovou variantou vyzkoušeného kosmického prostředku, rakety Pegasus, která má dostatečnou nosnost a tah na to, aby vynesla satelit na nízkou oběžnou dráhu.

Tyto rakety by mohly snadno nést jaderné hlavice namířené na Rusko. Rusko přitom nemusí důvěřovat americkému ujišťování o tom, že tyto rakety jsou výhradně obranné a nenesou žádný útočný náklad. Pokud by rozmístění americké protiraketové obrany v Evropě mělo zahrnout ruská verifikační a inspekční opatření, vyjednání příslušných dohod by samo o sobě mohlo trvat léta.

Protože plánované protiraketové systémy v Polsku a České republice nemohou ubránit celou Evropu, někteří kongresmani se také ptají, proč se Spojené státy rozhodly „bránit“ pouze některé evropské země, zatímco jiné nikoliv. (…)

MDA trvalo pět let, než získala Polsko a Českou republiku k otevřené spolupráci na projektu, a dosud existují nedořešené otázky – zatímco do konce funkčního období Bushovy administrativy zbývá pouhých devět měsíců.

Přijetí Putinova návrhu by rozhodnutí o tom, zda evropský projekt realizovat či od něj ustoupit, ponechalo na příštím prezidentovi. Bushova administrativa však chtěla věc zabetonovat ještě předtím, než její termín vyprší. (…)
 
Putinův návrh nicméně pro USA otevřel dveře k novým možnostem spolupráce s Ruskem, které mohou potřebovat. Bude například třeba najít vhodnou lokalitu pro druhý, výkonný předsunutý mobilní radar, o jehož umístění má být teprve rozhodnuto, který by však měl být blíže íránskému území než základna v České republice. Jednání o této druhé základně mohou vyvolat další ruské námitky.

Pokud jde o nové antirakety, které by měly být umístěny v Polsku, jejich vývoj nebyl dosud ukončen a k testování nemá dojít dříve než v roce 2010.

Během interpelace v armádním výboru Senátu konané 11. dubna 2007 generálporučík Henry „Trey“ Obering, ředitel Agentury pro protiraketovou obranu, na žádost senátora Billa Nelsona (Florida) vysvětlil, že MDA žádala prostředky na umístění deseti antiraket v Evropě, nebo - pokud by to nebylo možné - na americkém území. Obering řekl, že pokud by si jednání v Evropě vyžádala příliš mnoho času, MDA si přála místo toho zakoupit antirakety pro základnu v USA.

„Proč?“, zeptal se senátor Nelson.

„Nechceme přijít o peníze,“ odpověděl Obering. (…)

Polsko i Česká republika mají svůj vlastní pohled na věc, avšak sdílejí některé společné obavy. Žádná z nich nečelí hrozbě z Íránu, nicméně poskytnutí území pro americkou protiraketovou obranu by mohlo vyvolat novou animozitu jak v Íránu, tak v dalších muslimských zemích.

Ve skutečné protiraketové bitvě by se Polsko a Česká republika staly prvořadými cíli, na něž by nepřítel zaútočil – je to záležitostí běžné vojenské taktiky.

Útokem na radar by nepřítel mohl oslepit systém natolik, že by obránci nebyli s to zaměřit útočící rakety, a útokem na raketová sila by mohl vyřadit samotné rakety.

To znamená, že nad rámec hrozeb, kterým mohou čelit ostatní evropské země, Polsko a Česká republika mohou potřebovat zvláštní obranná zařízení určená k obraně před raketovým či jiným útokem na tyto dvě základny – samozřejmě za předpokladu, že by šlo o účinná obranná zařízení.

Polsko i Česká republika mohou také výměnou za převzetí nových rizik – protože se tyto země samy stanou cíli – potřebovat další bezpečnostní záruky. Generálporučík Obering nicméně řekl Kongresu, že MDA nemá v plánu umístit na evropských základnách systémy Patriot nebo THAAD. Ne že by celá věc na uvedených systémech nezbytně závisela - avšak MDA neplánuje jejich umístění na evropských základnách „kvůli odstrašení“, což udělala v Japonsku.

Viděno v širší perspektivě, Evropa jako celek nečelí hrozbě z Íránu, avšak Polsko a Česká republika mohou svou spoluprací způsobit, že se Evropa stane častějším terčem teroristů - a dokonce, že na ni bude Írán samotný pohlížet méně příznivě.

Kvůli tomu, že Rusko vnímá plánovanou protiraketovou obranu jako hrozbu, může tato země také vůči Polsku a České republice uplatnit určitou formu odplaty, zejména v případě, že by se americko-ruské vztahy neobvykle zhoršily. Prezident Putin například vloni upozornil, že Rusko by mohlo na obě země namířit útočné rakety středního doletu umístěné v Kaliningradské oblasti na polských hranicích.

(…) (…)

Na výše zmíněné interpelaci v armádním výboru Senátu konané 11. dubna 2007 Brian R. Green, zástupce ministra obrany pro strategický potenciál z kanceláře náměstka ministra obrany pro tvorbu politiky, řekl, že smlouvy o Třetí základně (= základny v Evropě) budou mít formu „executive agreements“ (smlouvy garantované autoritou prezidenta), takže nebudou vyžadovat souhlas Kongresu.

(…)
 
Během zmíněné interpelace Green také řekl, že ačkoliv administrativa bude konzultovat NATO, dohody o umístění antiraket a radaru budou dvoustrannými smlouvami a budou požadovat americkou kontrolu nad území základen. Senátor Nelson se Greena zeptal, co by se stalo, kdyby některá z evropských zemí nesouhlasila. Green na otázku neodpověděl.

Kongres chápe, že mnoho českých a polských občanů s návrhem na budování základen nesouhlasí, stejně jako s ním nesouhlasí ruská vláda. Kongres také zaznamenal reakci Ruska na návrh umístit základny americké protiraketové obrany tak blízko u jeho hranic. (…)
 
Už od prvních dnů v úřadě stávající administrativa vytrubovala do světa, že Severní Korea a Írán jsou pro Spojené státy hrozbou katastrofálních rozměrů. Jako odpověď na hrozby z těchto i dalších zemí Pentagon žádá vybudování systému vrstvené protiraketové obrany s antiraketami odpalovanými ze země, moře, s prvky umístěnými ve vzduchu (Airborne Laser) i ve vesmíru, systém schopný sestřelit nepřátelské rakety všech kategorií. (…)

Briefingy Pentagonu ukazují gigantické skleněné kopule kryjící celé Spojené státy a od nás se očekává, že si budeme představovat, jak se nepřátelské rakety od této kopule budou odrážet jako kroupy od oken. A jedna taková kopule – jedna z těchto vrstev – má být umístěna ve vesmíru.

Během debat o plánovaném systému protiraketové obrany v Evropě je nejlepší dát slovo „bránit“ do uvozovek. To proto, že technologie protiraketové obrany, kterou Spojené státy rozmisťují na Aljašce a v Kalifornii a kterou chtějí rozmístit také v Evropě, neprokázala schopnost ubránit Evropu, ale ani samotné Spojené státy, před útokem z Íránu (nebo Severní Koreje, to tu není podstatné) za reálných operačních podmínek.

Z uvedeného důvodu MDA „zjednodušila“ předpokládanou hrozbu z Íránu (a Severní Koreje) a definovala ji jako útok pouze jednou nebo dvěma raketami, bez použití klamných cílů nebo rušení. Přesto MDA neprokázala efektivní schopnost vypořádat se s tímto idealizovaným útokem za reálných operačních podmínek. Sedm ze třinácti letových testů systému Pozemní protiraketové obrany ve střední fázi letu (Ground-based Midcourse Defense, GMD) skončilo úspěchem, ale šest jich bylo z různých důvodů neúspěšných.

Obsluha zařízení měla vždy k dispozici poměrně detailní informace o falešném útoku, informace, kterou by žádný skutečný nepřítel dobrovolně neposkytl. Vzhledem k tomu, jak jsou tyto testy drahé, a k rozpakům, které následují po selhání, jsou testy prováděny s dostatečnou informací ohledně nepřátelského útoku, aby se tak maximalizovala šance na úspěch – ale i tak čas od času selhávají.

(…) (…)

Ironie spočívá v tom, že odůvodnění plánovaných evropských základen protiraketové obrany závisí na tom, aby se Írán čas od času zachoval špatně. Pokud by Írán a Spojené státy s evropskou pomocí usedly k jednáním a překonaly vzájemné rozdíly kreativní diplomacií, tak jako se to začíná dařit v případě sporů se Severní Koreou, neexistoval by žádný důvod pro rádobyúčinné protiraketové systémy v Evropě.

Šéf MDA generálporučík Obering 25. ledna 2007 uspořádal kulatý stůl, během nějž  mu novináři mohli prostřednictvím videokonference klást otázky. Jeden z nich se Oberinga zeptal, jaký by byl důvod budovat evropskou základnu, pokud by takzvaná íránská hrozba zmizela, a Obering nemohl na nic přijít. (…)
 
Někdo může tvrdit, že i když dnes Severní Korea a Írán nepředstavují reálnou hrozbu, mohou se jí přesto v budoucnu stát. Pokud by k ale tomu došlo, omezení administrativou plánovaného počátečního potenciálu protiraketové obrany byla odhalena v neobvykle upřímném přiznání obsaženém v rozpočtových požadavcích MDA pro finanční rok 2008:
„Tento počáteční potenciál nepostačuje k ochraně Spojených států před existující a očekávanou hrozbou ze strany darebáckých států“.

(…) (…)

Tento odstavec také odhaluje, že MDA pohlíží na plánované základny v Evropě jako na první linii obrany určenou k obraně radarových základen v Grónsku a Velké Británii nutných k obraně Spojených států, nikoliv nejprve a především jako na nástroj určený k obraně Evropy. (…)

Před osmi lety prezident Clinton stanovil čtyři kritéria pro přijetí rozhodnutí o tom, zda vyvíjený systém rozmístit. (…)

Nitzova kritéria byla stručnější a dokonce přísnější. Během Reaganovy éry Paul Nitze, vysoce uznávaný učenec a státník, předložil tři kritéria, která každý protiraketový systém – tehdy šlo o Strategickou obrannou iniciativu (SDI) – musí splnit předtím, než dojde na úvahy o jeho rozmístění. (…)

Plánovaný systém protiraketové obrany pro Evropu nesplňuje žádné z výše uvedených kritérií, ať už Clintonových, nebo Nitzových. (…)
 
Kromě plánovaných protiraketových základen v Evropě současná administrativa prosazuje budování prvků protiraketové obrany po celém světě v enormním rozsahu, přičemž se odvolává na šíření raketových technologií. (…)

Aby zdůvodnil potřebnost protiraketové obrany, Bílý dům v říjnu 2007 oznámil, že „Amerika čelí rostoucí hrozbě balistických raket. V roce 1972 mělo tyto rakety ve výzbroji pouze devět zemí. Dnes toto číslo vzrostlo na sedmadvacet a zahrnuje nepřátelské režimy s vazbou na teroristy.“

Generálporučík Obering z MDA na briefingu také tvrdil, že hrozba nepřátelských raket roste, a poukázal na rakety ve dvaceti zemích. Avšak všechny tyto země až na dvě – Írán a Severní Koreu – jsou buď přáteli, spojenci, nebo jde o země, z nichž nám raketový útok rozhodně nehrozí, mezi jinými Izrael, Indie, Pákistán, Vietnam, Jižní Korea, Moldavsko, Ukrajina, Saúdská Arábie, Egypt, atd.

Moldavsko? Ano, a nedávno na seznam přibyla Venezuela. (…)

Vzhledem k počtům mezikontinentálních balistických raket v ruském a čínském arsenálu a vzhledem k tomu, že obě země využívají klamné cíle a protiopatření – Achillovu patu protiraketové obrany – by ani ta nejpokročilejší protiraketová obrana, kterou si Spojené státy dovedou představit, nebyla spolehlivou obranou proti raketám těchto zemí. (…)

Čína má aktuálně kolem dvaceti raket schopných zasáhnout Spojené státy. Některé z nich využívají protiopatření, která jsou s to zmást americké protiraketové systémy. Nicméně Čína může v odpověď na americké obranné úsilí přijmout rozhodnutí zvýšit svou zásobu mezikontinentálních raket na úroveň Ruska, tak aby i ona v každém případě byla schopna překonat naši obranu.

Pokud to Číňané udělají, znamenalo by to, že Spojené státy destabilizovaly mezinárodní situaci.

V roce 1999 tehdejší ministr obrany William Perry podnikl vyčerpávající sérii diplomatických cest, aby přesvědčil Severní Koreu, že má ukončit vývoj a testování raket dlouhého doletu. Byl pozoruhodně úspěšný. Ve skutečnosti úředníci Pentagonu, kteří se dozvěděli o jeho úspěchu, vtipkovali: „Teď teprve přichází hrozba!“

Tento vtip ovšem nedoceňuje skutečnost, že nejúčinnější cestou, jak se vyrovnat s hrozbami šíření jaderné a raketové technologie, může být kreativní diplomacie, a nikoliv vojenská technologie. Srovnáme-li náklady a výnosy, Dr. Perry byl tím vůbec nejúčinnějším systémem protiraketové obrany, jaký Spojené státy kdy měly, a bezpochyby prokázal, že porazit kreativní diplomacii je velice těžké. (...)

Pokud Severní Korea a Spojené státy budou pokračovat v dosavadním pokroku ve dvoustranných jednáních i v šestistranných rozhovorech, nebude možné žádné ospravedlnění pro existenci rádobyúčinných systémů protiraketové obrany na Aljašce, v Kalifornii ani Japonsku. Ani jediné. (…)
 
Pokud Rusko není nepřítelem, jak Bush tvrdí, měl by v každém případě být ochoten podpořit seriózní spolupráci obou zemí. (…) Rusko dalo velmi důrazně najevo, že americkou protiraketovou obranu ve Východní Evropě nepřijme. (…)

Rusko navíc řeklo, že si přeje, aby Spojené státy přestaly s umisťováním útočných zbraní ve vesmíru, protože to také považuje za hrozbu.

Ruský test „Otce všech bomb“ provedený 17. září 2007 byl údajně testem zbraně čtyřikrát silnější než americká konvenční bomba Massive Ordnance Air Burst o váze přes 10 000 kilogramů, která je také nazývána „Matka všech bomb“. Tento test byl mnohými interpretován jako další vzkaz Spojeným státům, že plánovaná protiraketová obrana v Evropě je nepřijatelná. (…)
  
Vzhledem k mnoha komplikacím, které již plán na americkou protiraketovou základnu provázejí, Polsko nebo Česká republika mohou následovat kanadského příkladu. Tato země – nepochybně jeden z nejbližších amerických spojenců – se před třemi lety rozhodla, že se na americkém systému protiraketové obrany podílet nebude.

I když se přihlásila k závazkům plynoucím z účasti na Severoamerickém velitelství obrany vzdušného a kosmického prostoru (NORAD), kanadská vláda řekla, že protiraketové obrany se nezúčastní. Proč? Proč jeden z našich nejbližších partnerů a sousedů podnikl takovýto silný krok?

Protože Kanaďané byli k americkým plánům oprávněně skeptičtí. Kanaďané pochybovali o tom, zda Spojené státy dokážou vyvinout protiraketovou obranu účinnou proti nepřátelským raketám za reálných operačních podmínek. Byli znepokojeni otázkou finanční nákladnosti projektu a nepřáli si participovat na vyvolání nového kola zbrojení ve vesmíru.

Kanada správně pochopila, že americká protiraketová obrana znamená vlastně první vlnu umisťování zbraní do vesmíru, to znamená zbraní s útočnou kapacitou – pokud chcete, tedy bouchaček – a Kanaďané k tomu nechtějí přispívat.

Zatímco militarizace vesmíru je už nevyvratitelnou skutečností, americké ozbrojené síly závisejí na satelitech v oblasti vojenské komunikace, průzkumu a detekce, předpovídání počasí a zaměřování, ke zbrojení ve vesmíru nedošlo. Neexistují útočné zbraně umístěné ve vesmíru. Takže rozhodnutí neumisťovat do vesmíru útočné zbraně bylo tím správným místem, kde narýsovat dělící čáru, přesně tak, jak to udělala Kanada.

Jiným chvályhodným příkladem odmítnutí je Jižní Korea. I když hraničí se Severní Koreou a vždy si byla vědoma možnosti útoku z této strany, Jižní Korea se rozhodla pro zcela jiný přístup než Japonsko.

V Tokiu vedly politické tlaky k masivní výstavbě protiraketové obrany. Ne snad proto, že by tato obrana mohla Japonsko ubránit před severokorejským útokem, ale proto, že vláda chtěla voličům ukázat, že se proti severokorejské hrozbě něco dělá. (…)

Oproti tomu Jižní Korea v rámci Korejského velitelství protiletecké a protiraketové obrany, které zřídila v roce 2006, rozmístí pouze několik systémů obrany proti raketám krátkého a velmi krátkého doletu.

Zatímco Japonsko se již brzy bude ježit protiraketovými systémy s pochybnou účinností, Jižní Korea se rozhodla pro pokračování „sluneční politiky“ snižování napětí a budování obchodních a diplomatických vazeb se Severem.

Úroveň debaty, pokud jde o informování veřejnosti o omezeních a nevýhodách protiraketové obrany, není adekvátní – a to ani ve Spojených státech, ani v Evropě. (…) neexistuje akutní hrozba; a pokud by existovala, americká protiraketová obrana není na výši svého úkolu, protože se falešně omezuje na předpoklad, že nepřítel zaútočí pouze jednou nebo dvěma raketami a nepoužije klamné cíle ani protiopatření.

Americký plán vybudovat protiraketové základny v Polsku a České republice vyvolal v Rusku takovou míru odcizení, jakou jsme od studené války neviděli, aniž by pro to existoval dobrý důvod – protože plánovaný systém neukázal schopnost v reálných operačních podmínkách ubránit ani Evropu, ani Spojené státy.


Zdroj: Greenpeace

Podrobné informace o autorovi »