Reakce na útok novináře Karla Pacnera

Se zájmem jsem si přečetl článek Karla Pacnera publikovaný na Neviditelném psu 10. ledna 2008. Autor v něm spekuluje o možném financování odpůrců radaru, zejména iniciativy Ne základnám, ze strany Ruska. Své domněnky opírá převážně o dva pilíře – o občasné obědy s jistými nejmenovanými bývalými šéfy tajných služeb a o postřehnutou „pozoruhodnou“ profesionalitu některých akcí Ne základnám. Kromě toho, že ani jeden ze zmíněných pilířů nemůže dost dobře posloužit jako základ seriózní argumentace, z článku přímo čiší na bývalého novináře vysoce zarážející neschopnost zjistit si fakta. Obě tyto vlastnosti staví článek v lepším případě na úroveň některých konspiračních teorií, v horším případě hluboko pod ni, na dohled propagandistických pamfletů z 50. let.

Na rozdíl od pana Pacnera já se šéfy tajných služeb neobědvám. Neřekl bych, že mě to činí méně věrohodným autorem než je on, spíše naopak. Jako koordinátor iniciativy Ne základnám mohu také doplnit informace, které se autorovi do jeho argumentační linie zřejmě nehodily, nebo se přinejmenším neobtěžoval s jejich zjišťováním.

Začněme u webových stránek iniciativy, při jejichž prohlížení si Karel Pacner, jak píše, „… uvědomil, že ty nebudou zadarmo.“ Nemohu říci nic jiného, než že zadarmo jsou. Kdyby si pan Pacner jednou udělal ve svém programu nabitém obědváním s agenty tajných služeb čas na to, aby zašel na oběd s některým ze zástupců Ne základnám, jistě by se dozvěděl, že webové stránky iniciativy byly vytvořeny skupinkou několika jejích členů, kteří se webdesignem či souvisejícími činnostmi živí nebo je přinejmenším studují a živit se jimi začnou v dohledné době. Vše samozřejmě zdarma, jako osobní příspěvek iniciativě. Pozoruhodná profesionalita webových stránek, která v mysli Karla Pacnera vyvolala představu několikaciferných částek (samosebou v rublech), tak rázem ztrácí na záhadnosti.

Dvaadvacetiminutové video s názvem Historie radaru v Česku má podobný příběh. Vytvořeno bylo opět samotnými členy Ne základnám, zdarma během mnoha hodin trávených u obrazovek domácích počítačů.

Nejsilnějším Pacnerovým argumentem jsou billboardy s protiradarovou tématikou, o nichž mu jakýsi kamarád řekl, že každý z nich stál 70 000 měsíčně. Bývalý novinář se na tomto místě ve svém článku spokojí s tímto drbem, místo toho, aby zabrouzdal internetem a nalezl veřejně dostupné (mimo jiné také na stránkách iniciativy Ne základnám) prohlášení společnosti BigBoard Praha, v němž se uvádí, že tato společnost poskytla iniciativě Ne základnám zdarma 10 billboardů pro protiradarovou kampaň. Tento krok není pro společnost nijak ojedinělý, v minulosti již mnohokrát poskytla své reklamní plochy zdarma neziskovým organizacím pro propagaci vybraných sociálně závažných témat (například kampaně: Registrované partnerství, na pomoc Tatrám, Linka bezpečí, Česká ghetta I., II., proti vývozu zbraní). Na místě, kde je tedy Karlu Pacnerovi „… jasné, že tyhle akce musí stát miliony“, je po přečtení předchozích řádků jasné, že nestály ani korunu.

Rozpočet iniciativy Ne základnám se ani náhodou nepohybuje v milionových částkách. Jak je z předchozího zřejmé, drtivá většina práce iniciativou odváděné připadá na její členy, kteří vše dělají zcela zdarma a dokonce případné související menší finanční náklady hradí z vlastních kapes. V případech, kdy některou akci nelze zcela zajistit svépomocí, je ve většině případů možné nalézt sympatizující soukromou společnost (což není nic divného, neboť proti radaru je přes 70% obyvatel Česka), která potřebné služby poskytne se slevou. Z těchto důvodů je Ne základnám schopna být velmi aktivní za zcela minimálních nákladů – v průměru v řádu jednotek tisíců korun měsíčně, mnohdy však jen v řádu stovek. Na pokrytí těchto minimálních nákladů postačí příspěvky členů a příznivců iniciativy. Veškeré příjmy i výdaje Ne základnám může každý sledovat na internetu na transparentním účtu, což doufám i v očích pana Pacnera vyvrací jakoukoli možnost, že by tudy plynuly „ruské peníze“.

V posledním odstavci svého článku, hovoří Pacner o „užitečných idiotech“, tedy lidech, kteří nejsou zlí, jen význam základen nechápou a ve své naivní hlouposti se stávají nechtěnými agenty Moskvy. Autor závěrem glosuje, že „vykládat těmto lidem něco, je marné“. Jak veliké sebevědomí a víra ve svou pravdu u člověka, který si není ani schopný zjistit veřejně dostupné informace a místo nich používá ve své argumentaci různé dohady a drby sebrané na ulici od kamarádů. Věřím, že Karel Pacner je ve své neznalosti zcela přesvědčený o pravdivosti toho, co napsal, stejně jako je zcela přesvědčený o nezbytnosti přítomnosti amerických vojáků v Čechách. Byl bych velmi rád, kdyby byl alespoň natolik přístupný sebekritice, aby se sám sebe zeptal, čí mocenské zájmy těmito postoji nechtě hájí, neboli komu je užitečným idiotem on. Ale vykládat mu něco, je bohužel asi marné.

Petr Glivický je student matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze a koordinátor iniciativy Ne základnám


Zdroj: Britské listy