Od počátku 90. let Washington vedl současně, za Demokratů i Republikánů, dvě zásadně rozdílné politiky vůči post-sovětskému Rusku – jednu dekorativní a navenek konejšivou, druhou reálnou a nesmírně nebezpečnou. Dekorativní politika, která je samo sebou brána ve Spojených státech, přinejmenším do nedávné doby, se tváří že nahradila dřívější americké studenoválečné úmysly velkorysým vztahem „strategického partnerství a přátelství“. Populární obraz tohoto přístupu představují šťastná setkání mezi americkými a ruskými prezidenty, napřed „Billem a Borisem“, pak „Georgem a Vladimirem“.

Skutečná americká politika byla velmi odlišná – vytrvalá, podle zásady vítěz bere vše exploatace slabosti Ruska po roce 1991. Doprovázená porušenými americkými sliby, blahosklonnými přednáškami a požadavky na jednostranné ústupky, byla dokonce ještě agresivnější a nekompromisnější než postoj Washingtonu k sovětskému komunistickému Rusku. Zvažme její definující prvky, tak jak se vyvíjely – za odpudivé podpory v obou amerických politických stranách, vlivných novinách a think tancích – od počátku 90. let:

• rostoucí vojenské obklíčení Ruska, na a poblíž jeho hranic, základnami USA a NATO, které jsou již zřízeny nebo plánovány v přinejmenším polovině ze čtrnácti dalších bývalých sovětských republik, od Baltu a Ukrajiny ke Gruzii, Ázerbajdžánu a novým státům ve Střední Asii. Výsledkem je Američany postavená obrácená železná opona a remilitarizace americko-ruských vztahů.

• nevyslovené (a úzce související) americké popření, že Rusko má nějaké legitimní národní zájmy vně svého vlastního území, ani v etnicky podobných a sousedících bývalých republikách jako Ukrajina, Bělorusko a Gruzie. Jak jinak vysvětlit, abychom vzali vůdčí příklad, uvažování Richarda Holbrooka, demokratického stínového ministra zahraničí? Zatímco otevřeně odsuzuje Kreml za podporu pro-moskevské vlády v sousední Ukrajině, kde má Rusko staleté sdílené jazykové, manželské, náboženské, ekonomické a bezpečnostní vazby, Holbrooke prohlašuje tento vzdálený slovanský národ součástí „naší jádrové bezpečnostní zóny“.

• Ba co víc, předpoklad že Rusko nemá plnou suverenitu v rámci svých vlastních hranic, jak bylo vyjadřováno neustálými intervencemi USA do vnitřních záležitostí Moskvy od roku 1992. Zahrnovaly výpravy houfů amerických „poradců“, zejména během roku 1990, k řízení ruského „přechodu“ od komunismu, nekonečná misionářská kázání (udělovaná) z dálky, často vyjadřované v hrozbách ohledně toho, jak tento národ má a jak nemá organizovat svůj politický a ekonomický systém; a aktivní podpora ruských proti-kremelských skupin, některých spojených s nenáviděnými oligarchy Jelcinovy éry.

Toto intervenční nutkání se dnes rozrostlo dokonce do návrhů, aby byl Putin svržen stylem USA podporované „barevné revoluce“ provedené od roku 2003 v Gruzii, Ukrajině a Kyrgistánu a vyzkoušené tento rok v Bělorusku. A tak, zatímco mainstreamové úvodníky stále častěji nazývají ruského prezidenta „gangsterem“, „fašistou“ a „Saddámem Husseinem“, jeden z několika washingtonských bojovníků z Carnegie Endowment´s nás ujišťuje o „Putinově slabosti“ a náchylnosti k „změně režimu.“ (Záleží proponentům „demokratické změny režimu“ v Rusku na tom, že to může znamenat destabilizaci nukleárního státu?!)

• Tyto komponenty skutečné americké politiky mají oporu ve známých studenoválečných dvojích standardech odsuzující Moskvu za dělání toho, co dělá Washington – jako je hledání spojenců a vojenských základen v bývalých sovětských republikách, využívání svých výhod (ropy a plynu v případě Ruska) jako pomoci spřáteleným vládám a řízení zahraničních peněz do svého politického života.

Ještě obecněji, když NATO expanduje Rusku před nos, zhltnutím bývalých členů a republik sovětského bloku, je to „boj s terorismem“ a „ochrana nových států“; když Moskva protestuje, je to praktikování „studenoválečného myšlení“. Když se Washington vměšuje do politiky Gruzie a Ukrajiny, je to „podpora demokracie“; když tak činí Kreml, je to „neoimperialismus“. A nezapomeňme na historické pozadí: když v roce 1990 Američany podporovaný Jelcin násilím svrhnul zvolený parlament a ústavní soud, dal národní bohatství a televizní sítě zasvěcencům Kremlu, zavedl ústavu bez skutečných omezení výkonné moci a zmanipuloval volby, byla to „demokratická reforma“; když Putin v tomto procesu pokračuje, je to „autoritarismus“.

• Konečně, Spojené státy se snaží využitím slabosti Ruska získat nukleární převahu, které nemohly dosáhnout během sovětské éry. To je skutečný význam dvou hlavních kroků podniknutých Bushovou administrativou v roce 2002, obou proti důrazným přáním Moskvy. Jedním bylo jednostranné stažení administrativy ze smlouvy ABM z roku 1972 osvobozující ji k tomu, aby se pokusila vytvořit systém schopný zničit přicházející rakety a tím schopnosti zaútočit jadernými zbraněmi jako první bez strachu z odvety. (…)

Mimořádně protiruská povaha těchto politik vážně zpochybňuje dva americké oficiální a mediální axiomy: že nedávné „ochlazení“ v americko-ruských vztazích  je zapříčiněno Putinovým chováním doma i v cizině a že studená válka skončila před patnácti lety. První axiom je falešný, druhý jen zpola pravdivý: studená válka skončila v Moskvě, ale nikoli ve Washingtonu, jak vidno z letmého pohledu na shora uvedené.

(…)

Dokonce když Bush souhlasil s ukončením studené války v letech 1989-91, mnoho z jeho nejvyšších poradců, stejně jako mnoho členů americké politické elity a média, ostře vzdorovalo. (Byl jsem svědkem těchto rozepří v předvečer Malty, když jsem byl požádán, abych debatoval tuto otázku v přítomnosti Bushe a jeho rozděleného zahraničně-politického týmu.) Důkaz přišel s rozpadem Sovětského svazu v prosinci 1991: američtí vedoucí činitelé a média okamžitě prezentovali údajný „konec studené války“ nikoli jako oboustranné sovětsko-americké rozhodnutí, což tak rozhodně bylo, ale jako velké americké vítězství a ruskou porážku.

(…)

Clintonovým dalším nerozumným rozhodnutím bylo porušit slib Bushovy administrativy Sovětskému svazu z let 1990-91, že se NATO nerozšíří „ani o centimetr na východ“ a místo toho začít s jeho expanzí k ruským hranicím. Z tohoto nesmírného činu zlého úmyslu vzchází nebezpečné provokativní vojenské obklíčení Ruska a rostoucí ruské podezření stran amerických úmyslů. A tak, zatímco američtí novináři a dokonce akademici trvají na tom, že „studená válka opravdu zmizela“ a že obavy z nové jsou „směšné“, Rusové napříč politickým spektrem nyní věří, že ve Washingtonu „studená válka neskončila“ a, dokonce, že „USA vnucují Rusku novou studenou válku.“

Tento neblahý názor je velmi zhoršován stále rostoucí „proti-ruskou fatwou“ Washingtonu, jak to označil bývalý Reaganův pověřenec. Tento rok zahrnovala příval oficiálních a mediálních výroků pranýřujících ruskou domácí i zahraniční politiku, přísahajících, že přivede víc jeho sousedů do NATO a naléhajících na Bushe, aby bojkotoval summit G-8 předsedaný Putinem v Sankt Peterburgu. (…)

Pokud jde o Bílý dům, ten vyškrtnul z Národní bezpečnostní strategie z roku 2006 dlouho předstírané americko-ruské partnerství, ustoupil z dohod o pomoci Moskvě se vstupem do Světové obchodní organizace a přijal sankce proti Bělorusku, slovanské bývalé republice nejvíce kulturně podobné Rusku, se kterou Kreml jedná o nové státní unii.

Ještě více udivující je „zpráva pracovní skupiny“ instituce Council on Foreign Relations (CFR) ohledně Ruska … vydaná v březnu. „Nestranná“ údajná umírněnost a vyváženost této instituce zde není nikde vidět. (…) zpráva viní za všechna „zklamání“ v americko-ruských vztazích pouze „špatný směr Ruska“ za Putina (…) Silně naznačujíc, že Bush byl k Putinovi příliš měkký, zpráva CFR kategoricky odmítá partnerství s Moskvou (…) zpráva dokonce vyhrazuje Washingtonu právo odmítnout budoucí ruské volby a vůdce jako „nelegitimní“. Článek ve vlivném periodiku CFR Foreign Affairs výhružně dodává, že Spojené státy rychle „získávají nukleární prvenství“ a schopnost „zničit mezikontinentální jaderný arzenál Ruska nebo Číny prvním úderem.“

(…)
 
Pokud se americká politika a předpokládaná ruská protiopatření vyvinou ve studenou válku v plném rozsahu, několik nových faktorů ji může udělat dokonce ještě nebezpečnější než byla ta předchozí. Především, rostoucí přítomnost západních základen a USA podporovaných vlád v bývalých sovětských republikách posunula „přední linie“ konfliktu, alarmujícími slovy moskevských novin, z Německa do ruského „blízkého zahraniční“. (…)

(…)

… požadavkem, aby Moskva uprázdnila své tradiční politické a vojenské pozice v bývalých sovětských republikách, tak aby je USA a NATO mohly obsadit – a dokonce aby podporovala ukrajinské zběhnutí laciným plynem – Washington říká, že Rusko nejen že nemá ve stylu Monroevy doktríny práva ve svém vlastním sousedství, ale vůbec žádné legitimní bezpečnostní práva. Nepřekvapí, že tyto flagrantní dvojí standardy přesvědčily Kreml, že Washington se stal agresivnějším po Jelcinově odchodu prostě proto, že „ruská politika se stala více pro-ruskou.“

Ještě předtím než světové ceny energie znovu naplnily ruské kufry, Kreml měl hotové alternativy k ponižující roli připravené Washingtonem. Především, Rusko mohlo navázat strategické spojenectví s ostře protiamerickými a proti-NATO vládami na Východě i jinde, stát se arzenálem konvenčních zbraní i jaderného know-how pro státy od Číny a Indie k Íránu a Venezuele. Moskva již započala tento obrat od Západu a může se pohnout v tomto směru mnohem dál.

Kreml může ekonomicky ochromit strádající Gruzii a Moldávii zákazem jejich produktů a jinak nezaměstnatelných pracovníků-migrantů a účtováním Gruzii a Ukrajině plně tržní ceny za základní energie. Politicky může Moskva osekat drobnou Gruzii a Moldávii, stejně jako velkou Ukrajinu přivítáním jejich velkých pro-ruských oblastí v Ruské federaci nebo podporou jejich požadavků na samostatnou státnost (tak jak dělá Západ v případě Kosova a Černé Hory v Srbsku). Ve vojenské oblasti může Moskva podniknout další kroky k přeměně Šanghajské organizace spolupráce – nyní složené z Ruska, Číny a čtyř středoasijských států, s Íránem a Indií jako možnými členy – v obrannou alianci zaměřenou proti NATO, v “OPEC s jadernými zbraněmi“, jak varují západní analytikové.

To není všechno. V americko-ruském boji ve střední Asii o kaspickou ropu a plyn, Washington jak přiznává dokonce i triumfalista Thomas Friedman, „je ve vážné nevýhodě.“ Spojené státy již ztratily svou vojenskou základnu v Uzbekistánu a mohou brzy ztratit jedinou zbývající v tomto regionu, v Kyrgystánu; nový ropovod, který podporují aby obešel Rusko prochází Gruzií, jejíž stabilita značně záleží na Moskvě; nový přítel Washingtonu v na ropu bohatém Ázerbajdžánu je anachronický dynastický vládce; a Kazachstán, jehož jeho enormní energetické rezervy učinily zvláštním cílem USA, má vlastní velkou ruskou populaci a vrací se zpět k Moskvě.

(…)

… Chválení opovrhovaného Jelcina a podporování jiných nepopulárních osob jako ruských “demokratů“ při současném pranýřování oblíbeného Putina asociovalo demokracii se sociálním strádáním, chaosem a ponížením 90. let. Ostrakizování běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka při současném vítání tyranů v (z) Ázerbajdžánu a Kazachstánu to spojilo s žízní po ropě. Propojení “demokratických revolucí“ na Ukrajině a Gruzii s členstvím v NATO je položilo na roveň amerického expansionismu. Soustředění se na pronásledování multimilionáře Michaila Chodorkovského a nikoli na ruskou chudobu nebo pokračující masové protesty proti sociálním nespravedlnostem naznačilo, že demokracie je jenom pro oligarchy. …

Výsledkem je temné ruské podezření amerických úmyslů ignorované tvůrci americké politiky i médii. Zahrnuje přesvědčení, že pravým cílem Washingtonu je získat kontrolu nad energetickými rezervami země a jejími nukleárními zbraněmi a použít obkličujících satelitních států NATO k “de-suverenitizaci“ Ruska přeměněním ho ve “vazala Západu“. Obecněji, politika USA vypěstovala přesvědčení, že americká studená válka nebyla nikdy skutečně zaměřená proti sovětskému komunismu, nýbrž vždy proti Rusku (…)

(je třeba) přiznat Rusku jeho legitimní bezpečnostní zájmy, zejména v jeho vlastním “blízkém zahraničí“. Zvláště, plánované třetí rozšíření NATO, zamýšlené zahrnout Ukrajinu, se nesmí stát. Rozšíření NATO k ruskému zápraží již přivedlo vztahy blízko kritickému bodu (aniž by to ve skutečnosti bylo prospěšné bezpečnosti jakéhokoliv státu); absorbování Ukrajiny, kterou Moskva chápe jako esenciální pro svou slovanskou identitu a vojenskou obranu, by mohlo být mezním bodem, za nímž již není návratu, jak s obavami varují dokonce i proameričtí Rusové. Beztak by to nebylo demokratické, neboť téměř dvě třetiny Ukrajinců jsou proti. Explozivní potenciál byl předznamenán na konci května a počátkem června, když místní občané v etnicky ruském Krymu zablokovali přístav a cesty, kde se najednou objevila americká námořní loď a kontingent mariňáků, což vyprovokovalo prohlášení deklarující tento region “anti-NATO oblastí“ a hrozby “nového Vietnamu“.

(...)


Zdroj: Stephen F. Cohen. The New American Cold War. The Nation 10 July, 2006 Issue

Autor několika knih Stephen Frand Cohen (* 1938) působí jako profesor ruských studií na New York University. Po získání titulu vyučoval na prestižním Princetonu pod vedením známého historika Roberta C. Tuckera.
Cohen je dobře znám v amerických i ruských kruzích, stal se dokonce blízkým přítelem Michaila Gorbačova. V době rozpadu Sovětského svazu pracoval jako poradce George Bushe seniora. Je členem vlivné instituce Council on Foreign Relations.