S brzy již šestiletou okupací Iráku a vynořující se možností války proti Íránu je pro Američany snadné nevšimnout si snahy Bushovy administrativy rozšířit americkou vojenskou přítomnost v Evropě. Hrozí nová studená válka mezi USA a Ruskem. A americká média tomu věnují jen málo pozornosti.

Dokonce i mnozí v mírovém hnutí nevědí, že Washington plánuje instalovat deset antiraket v Polsku a radarovou vojenskou základnu v České republice. Rakety a radar (vzaty) dohromady tvoří protiraketový systém zamýšlený údajně jako obrana proti Íránu a dalším „darebáckým státům“. Ve skutečnosti představují novou expanzi americké globální vojenské moci a eskalaci závodu ve zbrojení s Ruskem.

Opozice proti plánovaným americkým instalacím však nabývá na síle v Polsku i v České republice. A dokonce i americký Kongres projevil jistou míru skepticismu. Expanze americké vojenské přítomnosti ve východní Evropě zdaleka není hotovou věcí.

Po celou dobu od pádu Sovětského svazu se Spojené státy rozhodně pohybují k vytvoření unipolárního světa založeného na dosud největší vojenské dominanci. Ačkoli hodně oslabeno, zůstává Rusko hlavním mezinárodním „hráčem“ díky své velké rozloze, svému stále ohromnému nukleárnímu arzenálu a své schopnosti použít svých plynových a ropných zdrojů pro politické výhody. Následkem toho je Moskva vnímána Washingtonem jako hlavní potenciální hrozba pro americké imperiální ambice, jako někdo, kdo musí být podkopán.

Americká snaha … zvýšit svojí globální vojenskou hegemonii a zastrašit všechny možné vyzyvatele je evidentní v mnoha oblastech: jednostranné zrušení smlouvy ABM z roku 1972 a spuštění nového projektu Hvězdných válek, eliminace nespolupracujících despotů Miloševiče a Husajna (masových vrahů, se kterými kdysi Washington obchodoval) a nyní plánu na základny v Polsku a České republice. Nový americký radar a rakety ve střední a východní Evropě jsou zjevně míněny k zastrašení Ruska; zdůvodnění „darebáckými státy“ je absurdní kamufláž.

Ačkoli je nový systém raketové „obrany“ demonstrativně zamýšlen jako rozšíření americké moci, Bushova administrativa zprvu doufala, že jej postaví s pomocí evropských spojenců. Ještě než nastoupil do úřadu, Bushovy poradci jako Richard Armitage chtěli přejmenovat plánovaný systém na Spojeneckou Raketovou Obranu (the Allied Missile Defense), aby se vyjádřily vstupy (přínosy) z Evropy. Evropští spojenci (Británie, Dánsko) rádi připustili modernizace klíčových základen na svých územích. (…) Svoje vlastní přiměřené systémy raketové obrany bojiště se ale vzepřeli spojit s rozsáhlejším, strategickým programem raketové obrany, který prosazovala Bushova administrativa označujíc jej za nefunkční, nákladný a zbytečně provokativní. Jak řekl bývalý francouzský prezident Jacques Chirac v roce 2001, americké plány raketové obrany „nesmí ve světě vyvolat nové závody ve zbrojení.“

Povolné vlády ve východní Evropě – celé žhavé do stmelování vztahů se Spojenými státy jak se ohraničovaly proti sousednímu Rusku – nebyly však tak obezřetné. To je realita za rozzlobeným dělením Evropy na „starou“ a „novou“, dělením amerického ministra obrany Rumsfelda z roku 2003.

Plán Washingtonu již způsobil hrozivou odpověď Ruska. (…) (…) Radarová stanice v České republice a deset antiraket v Polsku nepředstavují bezprostřední zpochybnění ruského jaderného odstrašení, s jejich více jak tisíci hlavic. Ale je zde jasná dlouhodobá hrozba, že tyto americké základny budou modernizovány. Oficiální americké dokumenty toto potvrzují. Prezidentská národní bezpečnostní direktiva 23, podepsaná prezidentem Bushem 6. prosince 2002 konstatuje, že Spojené státy začnou s rozmísťováním raketových obran v roce 2004 „jako výchozího bodu pro postavení zdokonalených a rozšířených raketových obran později.“

(…)

Když Sovětský svaz na konci 60. let poprvé postavil systém omezené raketové obrany, Spojené státy odpověděly vytvořením strategie jaderného úderu, která by překonala (onu) novou technologii. (…) Nyní, píše Hans Kristenson z Federace amerických fyziků „se historie opakuje, ale stůl se obrátil. Dnes to jsou Spojené státy, kdo buduje omezený systém raketové obrany (schopnější než byl ten sovětský, leč údajně zaměřený na rakety „darebáckých“ států) a jsou to Rusové, kdo říká, že jej potřebují zacílit, aby zachovali účinnost svého odstrašení. (…)“

Americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová označila ruské obavy za naprosto absurdní (směšné) trvajíc na tom, že česko-polská raketová obrana je zaměřená proti Íránu a nikoli Rusku. Přesto američtí představitelé odmítli ruskou nabídku zpřístupnit Spojeným státům data z radaru včasné výstrahy v Ázerbajdžánu a ruském Armaviru, nabídku nic nenamítat proti americkým antiraketám v Iráku či Turecku nebo na jiných místech v jižní Evropě, ani proti využití antiraket umístěních na lodích.

Nedostatek amerického zájmu o ruské návrhy odhaluje pravý účel česko-polské protiraketové obrany: čelit ruskému odstrašení. Kdyby byla cílem pouze obrana proti domnělé íránské hrozbě, alternativy navrhované Ruskem by byly ve skutečnosti efektivnější.

Kromě toho, nejsou spolehlivé důkazy o tom, že dnes existuje raketová hrozba z Íránu. Zpráva amerických tajných služeb vydaná v roce 2007 dále podkopala důvěryhodnost těchto tvrzení, když konstatovala, že Írán přerušil svůj program jaderných zbraní na podzim roku 2003.

Dokonce (i) polská vláda (…) zavrhla íránské zdůvodnění. V lednu 2008 řekl polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski veřejně „Necítíme hrozbu z Íránu.“ A agresivní přístup Spojených států vůči Íránu, dalek toho, aby chránil USA a Evropu před takovouto hrozbou v budoucnu, pouze zvyšuje její pravděpodobnost. Příklad Severní Koreje, kde léta amerických vojenských hrozeb poskytla silný motiv k usilování o jaderné zbraně, je varovný.

(…) (…)

Míroví aktivisté z celé Evropy se spojili se svými protějšky v České republice a Polsku k odporu proti (těmto) dvěma novým zařízením. „Realizace amerického plánu nepovede ke zvýšení bezpečnosti,“ stojí v Pražské výzvě z roku 2007. „Naopak – povede k novým nebezpečím a nejistotám. Ačkoli je popisován jako „obranný“, ve skutečnosti umožní Spojeným státům zaútočit na jiné země bez obavy z odvety. Rovněž umístí „hostitelské“ státy na přední linii budoucích amerických válek.“

(…)

Podle zahraničněpolitického analytika Chalmerse Johnsona vlastní Spojené státy 737 zahraničních vojenských základen (stav k roku 2004), nepočítaje v to základny (posádky) v Kosovu, Afghánistánu, Iráku, Izraeli, Kyrgystánu, Kataru a Uzbekistánu nebo americké vojenské a špionážní zařízení ve Velké Británii. Tato široká síť zahraničních základen je oporou zahraniční politiky vojenských intervencí a globálního zastrašování. Navrhované základny ve východní Evropě jsou součástí této globální strategie.


Zdroj: Joanne Landy and Thomas Harrison, Pushing Missile Defense in Europe Washington, DC: Foreign Policy In Focus, February 22, 2008

Joanne Landy and Thomas Harrison jsou vedoucí americké mírové organizace the Campaign for Peace and Democracy (www.cpdweb.org) a přispěvatelé Foreign Policy In Focus (www.fpif.org), "think tanku bez zdí" spojujícího výzkum a akce více jak šesti set odborníků a aktivistů, projektu the Institute for Policy Studies (IPS, online at www.ips-dc.org).