Ani američtí jestřábi se vážně neobávají budoucího raketového útoku z Íránu. Důkazem budiž článek předního neokonzervativce Roberta Kagana nazvaný „A Real Case for Missile Defence“ (pravý důvod raketové obrany). Článek vyšel v americkém deníku The Washington Post již v roce 2000. Tedy rok po vstupu prvních tří středoevropských států do NATO, ale hlavně dávno před tím, než začala démonizace Íránu jako údajné hrozby vynucující si obranu v podobě (omezeného) protiraketového štítu. Na mediálním pranýři tehdy nebyl ještě ani Irák, Američané neměli své 11. září, které pak posloužilo jako bezprostřední důvod k neprodloužení smlouvy ABM zakazující velmocím budování protiraketových systémů. 

Ukázka z Kaganova článku mluví jasně: „Ale i u těch nejšílenějších (vládců) je nepravděpodobné, že by vystřelili hlavici na Spojené státy jen tak zničehonic. Důvod, proč USA potřebují masivní (sic!) systém raketové obrany má méně co dělat se skutečným zahájením útoku proti nám než s tím, jak pouhá hrozba raketového útoku ovlivní uvažování budoucích prezidentů během krize. Nebo dokonce ještě před krizí.“ 

Krátce nato se ve stejném duchu ještě jasněji vyjádřil Frank P. Harvey, ředitel Centra zahraničněpolitických studií na Dalhousie univerzitě v Halifaxu a autor článku v Canadian Military Journal ze zimy přelomu let 2000 a 2001. Harvey v zásadě argumentuje proti odpůrcům americké raketové obrany a kanadského, potažmo evropského zapojení v ní. Přesto říká věc, na kterou by právě odpůrci neměli zapomenout: „Klíčovým problémem, jemuž čelí USA, Evropa a Kanada na prahu 21. století není, jak zastrašit darebácké státy před odpálením jaderného útoku, nýbrž jak nejlépe zabránit, aby si myslely, že mohou odstrašit USA nebo NATO od spuštění „humanitární“ (uvozovky autora) intervence.“

Intervence!? Jinými slovy, USA si nepřejí, aby Írán měl balistické rakety nebo atomovou bombu, protože potom by se na něj Američanům hůře útočilo?! Po zkušenosti s Irákem věru nejde o akademickou otázku, navíc prosakují zprávy o přípravách úderu proti Teheránu. Takzvané „darebácké státy“ (jejich seznam je a bude aktualizován podle momentálních zájmů) si zkrátka nesmějí myslet, že jsou chráněni před hrozbou intervence – ta musí zůstat stále reálná, musí tak říkajíc viset ve vzduchu, aby mohl Washington vyvíjet tlak, aby měl volné ruce zejména v klíčovém blízkovýchodním regionu. Svět v trvalé nejistotě, vystaven nebezpečí útoku, někdy téměř bezbranný a naopak nejsilnější stát co možná nejvíc nezranitelný – i tak lze shrnout filosofii americké raketové obrany.


Celý článek viz Lukáš Kantor, Oběť viníkem, Euro č. 12/2008 (17.3.2008), str. 68-69