Dovolte mi říci několik slov k problému mírové Evropy a k otázce evropské integrity, protože tyto dvě věci jsou spolu velice úzce spojeny.
Stáváme se dnes svědky snahy rozbít a oslabit Evropu, překazit projekt její integrace, zabrzdit její sjednocování. Tato snaha je vedena po dvou liniích: ekonomické a vojenské. V rovině ekonomické by odpůrci Evropy měli rádi jen konglomerát států, které si budou tvrdě konkurovat ve snaze obhájit svůj krátkodobý ekonomický zájem.

Nic proti konkurenci, ale tato má být vedena zvláštním způsobem.
Je to soutěž o to, kdo zlevní práci rychleji než jeho sousedé. Zároveň je to soutěž o to, kdo dříve sníží daně pod úroveň jiných zemí. Říká se, že výsledkem těchto závodů bude prý zvýšení prosperity. To je velmi nejistá a málo kvalifikovaná prognóza. V každém případě však bude výsledkem těchto závodů útok na zbytky sociálního státu.

Na postupné demontáži sociálního státu se podílí jak zlevňování práce, tak také snižování daní. Práce je ve vyspělých zemích drahá proto, že zahrnuje pojištění proti sociálním rizikům. Ti, kdo brojí proti sjednocené Evropě, chtějí toto pojištění odbourat. Daně jsou vysoké mimo jiné proto, že představují alternativní zdroj financování sociálního státu - vedle pojištění práce. Také tento zdroj má být výrazně oslaben.

Dostáváme se tak k prvnímu paradoxu: Odpůrci Evropy by chtěli provozovat daňový a sociální dumping a díky tomu přetahovat firmy a investice (v rámci delokalizace) ze zemí typu Německa či Francie. Chtějí snižovat daně, ale chybějící prostředky ve státní kase se nerozpakují získávat formou dotací z Evropské unie. Na tyto dotace přispívají zejména právě země, jako je Německo a Francie. My od nich odvádíme firmy, zvyšujeme tím jejich sociální problémy. A navíc chceme, aby oni tuto naši činnost velkoryse sponzorovali svými fondy a dotacemi. Této směsi vychytralosti a malosti se říká, nevím z jakého důvodu, Nová Evropa.

Země Nové Evropy patří současně k tzv. ochotným státům a tady se dostáváme k vojenské stránce věci. Otevírá se přitom před námi další a ještě větší paradox. Naši neoliberálové vystupují, jak známo, jako nejskeptičtější ze všech euroskeptiků. Nepřejí si větší sjednocování Evropy, nepřejí si Evropskou ústavu. Obávají se, že Evropa bude prý nadmíru omezovat suverenitu jednotlivých členských zemí. Zároveň jsou ale ti samí politici přímo posedlí tím, celou Evropu chránit.
Chtějí se stát jakýmsi ozbrojeným předvojem Evropy (nešťastná slova nešťastného českého premiéra). Chtějí fungovat jako štít bezpečnosti právě toho uskupení, které by nejraději rozbili. Tito politici tvrdí, že dokud se ubohá Evropa sama nedokáže dohodnout a dokud si na to nenaspoří, budeme ji bránit my přímo od nás z Brd. Díky našemu zcela neideologickému radaru a díky základně s vysoce ušlechtilou filozofií (to jsou slova ministryně obrany, političky, která má stejně blízko k raketové expertíze jako k filozofii), tedy díky ryze naší cizí základně bude moci Evropa pod naší spolehlivou ochranou donekonečna debatovat o své ústavě, kterou jí stejně nepovolíme.

Jak málo asi věří tito lidé Evropě, když se domnívají, že spásu jí může poskytnout ochrana přicházející z území, které zbylo po rozbití Československa.

Čelní vládní politici nás vyzývají, abychom se obětovali pro společný zájem Evropy, jejíž společný zájem neuznávají. Obávají se ohrožení suverenity země, a proto zvou na její území cizí vojáky. Měl by z nich větší radost Franz Kafka, anebo Jaroslav Hašek?

Pokračujme po této smutné cestě paradoxů ještě kousek dále. Evropa je obviňována z jakéhosi kolektivismu, z údajného socialismu, či dokonce a z potlačování svobody jednotlivců. Moc v ní prý přebírají byrokraté z Bruselu.

Naproti tomu základním krédem neoliberálních euroskeptiků je, že každý jednotlivec zná své preference nejlépe. Škoda, že naši vládní politici neberou vážně ani toto heslo ze svých billboardů. Jsou zásadně proti referendu. Lidé prý nejsou schopni rozhodnout o sobě dostatečně zodpovědně sami. Přesně tohle nám tvrdí ti samí lidé, pro které je alfou a omegou zásada, že každý jednotlivec se má rozhodovat sám za sebe. Má se snad člověk rozhodovat sám za sebe jen v nedůležitých věcech? Má se svobodně rozhodovat jen o tom, zda si koupí auto béžové, anebo růžové? Ve věcech zásadní volby má asi mlčet a spoléhat se na to, že vysocí státní úředníci za něho rozhodnou dostatečně moudře?

Naši konzervativci by měli své krédo poněkud poopravit. Mohlo by znít třeba takto: Každý jednotlivec zná své preference nejlépe, pokud si myslí totéž co my. V případě, že si myslí něco jiného, je to známka toho, že své preference dostatečně nezná, a my mu je objasníme.

Mohou existovat jen dva důvody, proč by se lidé v důležitých otázkách neorientovali tak dobře jako politici. Buď jsou hloupější než oni, nebo jim chybí potřebné informace. Osobně se nedomnívám, že průměrný občan je hloupější než průměrný politik. Alespoň zatím věda neprokázala, že spolu s mandátem či funkcí se zvyšuje IQ držitele.

Zbývá tedy druhý důvod. Lidé prostě nemají potřebné informace.
Dobře však víme, že informovanost je základním předpokladem svobodného rozhodování. Ti, kdo veřejnosti potřebné informace tají, lidem svobodu rozhodování ve skutečnosti upírají. Nemohou se přitom vymlouvat na žádné vojenské tajemství. Při dnešních možnostech špionáže ví potenciální nepřítel jako první vše potřebné o raketách i o radarech. To můžeme považovat za jednu z mála jistot dnešní už zase stále nejistější doby.

Dostávám se k poslednímu paradoxu. Evropa je prý kolektivistická a potlačuje individualitu. Podívejme se na chování dvou našich největších stran a porovnejme je. V levicové sociální demokracii se názory na základnu různí. I když čtyři pětiny jsou proti ní, zbylých 20% má - zatím spíše neveřejně – jiný názor. V naší nejsilnější pravicové straně si nikdo nedovolí mít jiný názor než vedení. A to ani neveřejně. Všichni jsou jednotní, všichni ti praví individualisté rázují stejným krokem.

Český pravicový politik, ministr, poslanec, senátor se spolehlivě pozná prostě podle toho, že myslí a chová se jako stoprocentní kolektivista. Individualismus přenechává levici, a sám mluví – a podle potřeby i mlčí - naprosto konformně. Tento bytostně kolektivistický tvor brojí proti Evropě, která je prý málo individualistická,zároveň nechce tuto Evropu připustit a zároveň ji chce z pozice důvěrníka silného patrona chránit (a to třeba i bez její vůle, anebo dokonce proti ní). Nechce být jen strážcem Evropy. Je zároveň strážcem svobody jednotlivce. Ovšem za předpokladu, že o sobě jednotlivec nebude svobodně rozhodovat. A konečně je strážcem suverenity země, která mu leží na srdci natolik, že ji chce nechat hlídat cizími vojáky.

Politici s takovými názory vyzývají veřejnost, aby debatovala o vojenských základnách beze vší ideologie, jen na základně zdravého rozumu. Rozhodně nemám přílišné iluze o zdravém rozumu. Celé generace filozofů podrobily tuto kategorii moderního myšlení často velmi sžíravé kritice. Na rozdíl od našich vládních politiků však žádný z těchto filozofů rozum neurážel.


Prof. Jan Keller, Csc. (sociolog, ekolog a publicista)
Konference "K Evropě míru", Praha 22.2.2007 »