Zaprvé, co se týče mého politického přesvědčení, dělal jsem si kvůli němu i několik internetových testů rozličné kvality. Například podle tohoto
http://quizfarm.com/quizzes/new/imunimaginative/what-political-party-do-your-beliefs-put-you-in/
mi vyšlo, že jsem na 100% komunista, na 100% socialista, na 83% demokrat (není jasné, zda demokrat v americkém podání s velkým D), na 75% zelený, na 50% anarchista (zde však spíše v tom liberálnějším americkém podání - jde o americký test, který nebere tolik ohled na středoevropanské ideologické základy), bohužel z 25% prý i fašista (což lze brát s rezervou s ohledem na některé zavádějící otázky textu i skutečnost, že některé formy fašismu prosazují na první pohled dobré ideje), republikán i nacista jsem z O% (díkybohu). To jen tak pro doplnění. Tyto testy bývají leckdy pro některé lidi překvapivé ve svém výsledku, já jsem ovšem s ním spokojen. Potvrzuje také, že prakticky nejsem hnědý ani totalitářský. Proto si ho zkuste udělat a přesvědčte se, zda budete výsledkem zaskočen nebo potěšen.
Programově je mi opravdu bližší KSČM (také podle výsledků jiného testu na kohovolit.eu), ovšem dosud jsem volil spíše ČSSD, a to spíše pragmaticky (má daleko větší vliv na prosazování levicového programu i lepší politické činitele, což se o ospalé ,,trabantové" KSČM zcela říci nedá). ČSSD i KSČM považuji za dvě strany stejné mince, vnímám je jako převážně reformistické levicové subjekty, ačkoliv KSČM se na první pohled jeví o něco radikálnější a ČSSD zase příliš umírněnou a ,,natoidní". Pokud v budoucnu nevznikne zcela nová levicová strana, která by akcentovala ty nejpřínosnější body z obou zmíněných stran a současně by eliminovala sociálnědemokratickou pravotočivost i přežívající stalinistické tendence KSČM, pak nevidím jako lepší variantu v tomto režimu jinak než ve společném vládnutí těchto stran. Stačí, když si vzpomenu na období Paroubkova předsednictví vlády, kdy spolu prohlasovávali jeden dobrý zákon za druhým (navzdory nenávistného odporu ODS a jejích spojenců mezi arogantními zaměstnavateli a podnikateli ve zdravotnictví), které je důkaz, že taková vláda může být nejlepším z možných cest.
Stejně jako vy ani já nechci návrat do časů politiky jedné byrokratické strany s jejím byrokraticým stylem vládnutí, který lze sotva označit za skutečně socialistický. Nelze ale přehlédnout vážné postoje občanů, které režim před rokem 89 považují za existenčně snesitelnější než dnes. Určité demokratické základy, které přinesla Sametovka (ale přinesla by je bezpochyby i možná pokračující Perestrojka), jsou děsivě vratké, proto je nutné prohlubovat demokracii zaváděním referend, odvolatelnosti a samosprávy na všech úrovních. A samozřejmě je nutné urychleněji řešit byť i ty nejkomunálnější problémy - události v Litvínově a vzestup Dělnické strany musí pro všechny demokraty být podstatným mementem.
Modrá totalita je nepochybně všemi lidmi, co tento termín používají, vztahována na naše poměry. Jistěže by jen blázen pravil, že Hitlerovo Německo nebo Polpotova Kambodža byly to samé co Topolánkovy Čechy. Bohužel, vzhledem k arogantnímu stylu vládnutí, zakazování politicky nepohodlných skupin (KSM, ať to tito mládežníci jací jsou), nakupování hlasům, uznání zločineckého státu Kosovo, vyznamenání mašínovských teroristů, protilidovým pseudoreformám a konečně opovrhování hlasy občanské společnosti je dnešní situace příkladem, že totalita má mnoho podob.

Co se týče USA a jejich ovládnutí světa, už je to skoro hotovo. Těch zemí, kde nemají svůj vliv, je tak nesmírně málo. Jsem založením antiimperialista, navazuji tak i na americkou tradici tohoto směru Markem Twainem počínaje, Noamem Chomskym konče. Proto nesnesu dominanci, ekonomickou i vojenskou, žádné velmoci, ať je to USA nebo Rusko. Bush a spol. jsou sice de facto teroristé, ale zároveň loutky Bilderbergů a dalších zločineckých spolků, proto jednají vychatrale a strategicky (ačkoliv samotný plán klubu Bilderberg na likvidaci 95% lidstva je naprostým vrcholem iracionality mocných).
Nechápu váš odpor k samosprávnému socialismu, nejdemokratičtějšímu systému, jaký si lze představit. Není to nic utopického, není to anarchismus. A také to není kapitalismus, ve kterém jsou lidé jakoby svobodní (byť Čína a Pinochetovo Chile jsou demokratické asi jako Třetí říše), ale jejich jistoty jou nulové a jejich možnost ovlivnit chod společnosti krajně iluzorní.